Howl of Love

XIV.

Celý zbytek dne jsem promrhala v pelíšku, ani jsem z něj nevylezla. Zítřek byl snad ještě horší. U starších jsem vyklízela jejich pelíšky, když jsem musela poslouchat Skvrnčiny výlevy na můj způsob práce. Pořád jsem byla moc pomalá, nepečlivá a neobezřetná. Čmuchal si chtěl zase pořád povídat. Jeho historku o tom, jak sám ulovil medvěda grizzly jsem slyšela za dnešek snad milionkrát. Musela jsem si navíc chvíli hrát s Bojovníčkem, protože jeho matka chtěla tlachat s ostatními čerstvými maminami. Babočka opět byla s Plamenem, takže jsem ani neměla, s kým si pořádně popovídat.
     Dávala jsem si zrovna krátkou pauzu. Blížil se čas, kdy jsem se, předpokládám, měla sejít s tím klukem. Ale dnes mě tam nenajde. Já jsem tady a on tam. Počkat.. proč se o to vlastně zajímám? To kvůli němu jsem tu přeci zavřená. Měl by mi být teď úplně jedno. Anebo ne? Ach jo, jsem zmatená. Hodně se toho událo. Ale teď, když jsem se s ním mohla normálně sejít, tak mi to vadí. Proč? Přeci, před týdnem mě chtěl zabít, a včera, no, nevypadal sice, že by mi chtěl ublížit, ale nikdo neví, z jakého důvodu šel zrovna sem. Možná, že je tohle všechno jenom jedna velká bouda a fígl. Ale pořád tam chci. Proboha, potřebuji od někoho poradit. Zvedla jsem se ze země a zamířila do pelíšku Půlnočky. Jestli je tu někdo znalý, kdo dokáže opravdu poradit, tak ona.
„Půlnočko?"
„Á, naše vězeňkyně." uchechtla se.
„Prosím, nezmiňuj to. Potřebuji poradit."
„S čímpak?"
„No já, potřebovala bych... někam."
„Zase za tím člověkem?"
Povzdechla jsem si a přitakala.
„Bledule, je to člověk. Nevíš, co zamýšlí."
„Já vím, a taky bych na to chtěla přestat myslet, ale prostě nemůžu."
„Něco k němu cítíš, viď?"
Ta otázka mě zaskočila.
„Ne. Však to ani není možné, jen jsem zvědavá, to je všechno."
„Dobře." řekla podezíravě.
„Dokázala bys mi nějak pomoct?"
„Uvedomuješ si, že neděláš správnou věc, že ano?"
„Jo, a moc dobře."
Půlnočka odhrnula křoví, které se nacházelo úplně vzadu. Za ním se skrýval tunel z větví. „Tak jdi tudy." Chvíli jsem byla úplně beze slov. Tohle jsem tedy nečekala.
„Cože?"
„Chceš se s ním sejít, tak jdi. Ale počítej s následky."
,,Opravdu? Děkuju!" Dotkla jsem se s léčitelkou čumákem a vyrazila tunelem k Vodopádu.
      A přesně, jak jsem myslela, našla jsem ho tam. Vyšla jsem k němu. Když si mě všiml, usmál se. Působí upřímně, ale musím se mít na pozoru. Včera jsem se nechala unést.
     Došla jsem k němu a lehce se otřela o jeho zvednutou ruku. Měla jsem při tom sklapnuté uši, nevěřím mu natolik, že bych se nechala ohmatávat na slabinách.
     Posadila jsem se a čekala, co udělá. On se ke mně přisunul a pohladil mě po šíji. Mým tělem projelo teplo. Přikročila jsem blíž a opřela se o jeho hruď. V tu chvíli jsem zapomněla na celý svět. Kluk se mě po chvíli zeptal, zda bychom se tu nemohli scházet častěji, načež jsem bez váhání přikývla.
     V tu ránu se odněkud ozval jekot vlka. Oba jsme se podívali směrem, odkud se to ozývalo. Automaticky jsem vyskočila na nohy a nakročila vstříc. Pak jsem se zatrhla a obrátila se zpátky na kluka. „Běž." hlesl. Vší rychlostí jsem vyběhla za tím řevem. Nezajímala jsem se moc o to, kde zrovna jsou nastražené pasti, prostě jsem skákala z místa na místo jako bláznivý zajíc.
     Dostala jsem se na místo a uviděla Trávňáka. Jeho pravá zadní noha byla sevřená v jedné z pastí. Krvácela, nemohl vstát. „Bledule, co tu děláš? Máš přece do lesa zakázaný přístup." „To je vedlejší." Spíš ne, ale nedokázala jsem odpovědět. „Co se ti stalo?"
„To vidíš, ne? Prostě jsem špatně šlápnul."
„Jasně. Počkej, pokusím se tě z toho dostat." Uchopila jsem past do zubů a pokusila se ji otevřít. Ani se nepohnula. Zabrala jsem tedy silněji. Tentokrát se pohnula, ale hned mi vyklouzla ze zubů, přičemž mě řízla do dásně a znovu se zavřela. Trávňák vřískl. Na druhý pokus se mi podařilo past otevřít natolik, že mohl Trávňák vytáhnout nohu. Krapet zavrávoral, ale postavil se a dal se do kroku, nebo spíš takového pokulhávání. Tiše mi poděkoval. „Nemáš zač, ale naoplátku bych chtěla, abys nikomu neřekl, že jsem tu byla." Zatvářil se nejistě, ale přikývl.

****

Ležel jsem v posteli a přemítal nad vším možným, hlavně teda nad ní. Poslední dobou nedokážu přemýšlet nad ničím jiným. Pokaždé, když jsem s ní, jako by se zdejší svět vytratil, vůbec neexistoval. Slova se ztrácí v tichu, ale i přesto něco slyším. Možná jsem blázen, ale... ale fuj. Na co to myslím? Právě jsem znechutil sám sebe. Radši už půjdu spát. Začal jsem se v posteli různě převalovat, najít správnou polohu ke spaní nebylo jednoduché, a navíc mě furt otravoval světélkující mobil, který mi označoval zmeškané hovory od Madison. Jak je možné, že jí vůbec Amber dokázala v pohodě dát moje číslo? Mobil jsem otočil displejem dolů. Ještě je však potřeba nějak usnout. Tohle bude dlouhá noc..