Howl of Love

XII.

„Bledulko, Bledulko!" řvalo mi ráno do ucha. Nuceně jsem otevřela oči. „Co? Babočko, to mě nemůžeš nechat spát?" zamumlala jsem otráveně. Babočka mě ale vůbec neposlechla a pořád si jela svoje. „Bledule, to je úžasný!"
„Co?"
„To se neděje!"
„Co se děje nebo neděje?"
„Bledule, já asi umřu!"
„Tak dost!" Povalila jsem ji na zem. „Ušlapeš mi trávu. Radši mi řekni, o čem tu celou dobu kvílíš!" Babočka vyskočila, až mi málem vyrazila zuby, a znovu začala skákat. „Plamen mě pozval na společný lov!" vypískla a hned potom zaryla hlavu do země. „Myslíš, že mě někdo slyšel?" špitla. „Jako kromě mě? V hloubi duše doufej, že nikdo." Babočka ihned nabyla znovu radosti.
„Plamen se mě včera u večeře zeptal, jestli s ním nechci jít dnes na lov."
„A co jsi řekla?"
„Samozřejmě, že ano!"
„To je úžasné, Babočko!"
Babočce se zajiskřilo v očích. Takhle šťastnou jsem ji nikdy neviděla. Mám z ní radost.
„Už se nemůžu dočkat. Jen si to představím, už mám motýlky v břiše. Jen my dva-"
„Babočko?"
„No?"
„Taky bych ti chtěla něco říct."
„Tak povídej."
„Předevčírem, víš, když jsem se vracela z lovu.. na někoho jsem narazila."
„Cože?!" vykřikla. „Ty někoho máš? Proč jsi mi to neřekla?!"
„Co? Ne! Jenom- hh, víš co? To je jedno. Promluvím si o tom s někým, koho není slyšet na kilometry daleko."
„Hele!" štěkla ublíženě, rázem jsme se společně rozesmály.
„Už půjdu."
„Fajn, ale musíme se sejít u večeře. Chci ti všechno o lovu s Plamenem říct."
„Budu se těšit. A.. držím ti palce."
„Díky." odvětila s širokým úsměvem. Já se vydala za Popelavkou. Zrovna vyšla z pelíšku Pěny. Asi se chtěla podívat, jak se daří štěňatům. „Popelavko?" ,,Ano, Bledule?" „Dneska nemám žádnou práci, nemáš něco, co bys mi přidělila?"
„No," rozhlédla se po táboru. Zrak se zastavil na hromadě s úlovky. „Lovem nic nezkazíš, a jídlo navíc se vždycky hodí."
„Dobře."
     Když jsem opouštěla tábor, všimla jsem si Sysla. Mračil se, že to vypadalo, že se za chvíli protrhne a začne pršet. Nevím, proč. Ještě před tím, než budu lovit, jsem se rozhodla na chvíli zaskočit k Vodopádu. Zachtělo se mi na moment zavzpomínat.          Cesta tam nebyla vůbec příjemná. Procházet všemi těmi pastmi bylo jako chodit bludištěm. Opatrně našlapovat a dávat si pozor na ostny. Ve vzduchu pořád visela jedna otázka. Jak se to tu objevuje? Je jasné, že kvůli lovcům. Ale jak dokážou projít naše teritorium bez toho, aniž by je kdokoli z vlků zaznamenal? Možná chodí pozdě v noci, kdy končí poslední hlídka. Bylo by dobré přidat ještě nějaké hlídky na noc. A mláďata udržovat výhradně v táboře. Hmm, to je dobrý nápad. Hned jak se vrátím, navrhnu to Popelavce.
     Přede mnou již bublala voda. Dorazila jsem. Popošla jsem k jezírku, posadila se a otevřela svou mysl. Ach, jak dětství bylo krásné. Jednoduché. Tak moc bych si ho přála mít zpátky. Když jsem byla štěně, nemohla jsem se dočkat toho, až budu s ostatními dospělými přispívat k chodu smečky, ale teď.. teď bych si přála znovu se jen tak povalovat a tulit se k mamince a tatínkovi. Po hladině jezírka pluly lekníny. Tak nějak mi připomínaly můj život. Pokojně si plují po klidné hladině, ale každou větší vlnkou se otřesou. Po nějaké době se hladina uklidní a oni se zase jen tak pohupují.
     Za mnou zašustilo křoví. Hbitě jsem otočila hlavu a naskytl se mi tak pohled na známou tvář. Toho kluka, co jsem na něj už dvakrát narazila. Dnes ale vůbec nepůsobil nebezpečně, právě naopak. V jedné ruce držel listy rebarbory a druhou podpíral masivní větev jalovce, jehož sevření pak pustil a nechal tak větev klesnout níž.
Já z nějakého důvodu neměla ani tu potřebu agresivně vrčet. Můj hlas, jakoby v krku zaschl. Neměla jsem vůbec obavy.
Najednou klesl na kolena, lupeny položil na zem a ruku, v níž rostlinu před chvílí držel, natáhl ke mně. Nechápala jsem, proč. Co zamýšlí? I přesto jsem se malinkatými myšími krůčky vydala směrem k němu. Ocas jsem měla natažený, aby věděl, že z něj nemám strach. Během toho jsem se mu celou dobu koukala přímo do očí. Když jsem k němu došla, pořád ke mně směřoval dlaní. Přiblížila jsem k ní čumák a jemně ji očichala. Hmm, zvláštní. Necítila jsem z toho žádnou hrozbu. Na jeho obličeji se objevilo něco jako pousmání. Co to na mě zkouší?
Natáhl ruku k mé hlavě. Zatáhla jsem uši a uhnula. Není příjemné, když nám vlkům někdo neoprávněně sahá na uši. Je to naše slabé místo. „Oh, promiň." řekl klidným tónem. Šťouchla jsem do jeho natažené dlaně a on nic neudělal. Zvláštní..
     Sakra! Co tu vlastně dělám? Mám přece práci. A navíc by mě tu mohl ještě někdo vidět. Pořád je to naše teritorium.
Otočila jsem se a našlápla k táboru. ,,Počkej." zaznělo za mnou. Otočila jsem se znovu. Doběhla jsem k němu a narazila do jeho prsou, abych ho odstrčila. Pak znovu a znovu. „Co děláš?" Co asi, blbečku? Hlavou jsem ukázala do lesa, ale on mi asi nerozuměl. Jen na mě koukal těma smrkovýma očima. Podívala jsem se na oblohu. Do prkýnka, jsem tu příliš dlouho. Naposledy jsem hlavou ukázala a pak jsem bez výčitek utekla.
Tohle bylo fakt divný.