Na krok od pekla

1. kapitola - Krůček ke svobodě

*2010*

Mrazivý leden se zvolna chýlil ke konci. Naštěstí tam, kde se nacházela nyní, se před krutou zimou schovala nejlépe, jak dovedla. Chlad jí sice nijak zvlášť nevadil, ale odjakživa se cítila příjemněji ve své teplé kanceláři hluboko, hluboko pod zemí.

Pracně se převlékala z civilního oblečení do standardního pracovního stejnokroje, který sestával z černého saka se zlatými knoflíčky, krvavě rudé blůzy a černé pouzdrové sukně, jež těsně obepínala její štíhlé nohy. Za neméně důležitou součást předepsaného oděvu považovala také hedvábný šátek, jehož tmavě fialová barva naznačovala vysoké postavení jeho majitelky. Ten si okolo krku uvazovala jako poslední.

Naposled se zhlédla v zrcadle a spěšně vyšla na chodbu. Jelikož mířila za svým bratrem, který si zamluvil kancelář o patro výš, přestože zastávali takřka stejnou pozici, nastoupila do výtahu. Jakmile se zlatá mříž zavřela, stiskla tlačítko s číslem pět. Kabina se dala do pohybu a ji zaplavila nezvyklá nervozita. Před návštěvou bratra se tak mizerně nikdy necítila.

Úporně se snažila zachovat chladnou hlavu i v momentě, kdy od výtahu kráčela poloprázdnou chodbou, vymalovanou červeně. Zastavila se zhruba uprostřed u jedněch dveří, z nichž zlatě svítila jmenovka: Lucifer, výkonný ředitel. „Jasně," zamumlala si pro sebe. „Jsi takový výkonný ředitel jako já člověk." Tiše se zasmála vlastnímu vtipu, nicméně již s vážnou tváří zaklepala.

„Dále."

Po vyzvání vstoupila dovnitř. „Sestřičko," usmál se potěšeně černovlasý mladík za stolem. „Víš, co by mě zajímalo? Proč si na mě vzpomeneš, jen když něco potřebuješ?" Pokynul jí, aby k němu přistoupila blíž, a posunul po stole list papíru.

Neprohlížela si jej nijak důkladně, přece jen onen dokument velice dobře znala. Sama jej sepsala, sama jej poctivě nechala doručit do Luciferovy pracovny. „Žádost o propuštění z výkonu trestu," přečetl. „Navrhuji prominutí zbytku věčnosti strávené soustavným zpytováním svědomí pro Franze Becka, bývalého příslušníka SS, zemřelého dvacátého sedmého ledna v šest hodin padesát sedm minut ráno. Podepsána... Leontine, výkonná ředitelka. Dokonce jsi přihodila i razítko. Tobě na něm fakt tolik záleží?"

Dívka přenesla váhu z jedné nohy na druhou. „Prosím, bratře. Můj milý Světlonoši, nikdy jsem tě o nic nežádala, až teď. Uděl mi výjimku a udělám pro tebe, cokoli si zamaneš!" Napjatě sledovala bratrův obličej. I kdyby Franze nepustil, alespoň Lucifera přiměla se nad její naléhavou prosbou zamyslet.

Její bratr si promnul bradu. „Cokoli, říkáš?" zopakoval. „Naučíš ho za rok žít v moderním světě? Vybereš mu nějaké slušné zaměstnání? Odstraníš tu jeho nenávist vůči Židům?" Než si stoupl, ušklíbl se. Pozoroval sestru, jak chvíli zpracovávala, co jí právě sdělil.

Nakonec si překvapeně zakryla rukou ústa a sevřela Lucifera v pevném objetí. „Díky, díky, díky! Mám tě ráda, bráško!"

*

Poté, co štěstím bez sebe opustila bratrovu pracovnu, urychleně sjela výtahem na první poschodí, kde sídlilo oddělení, které stanovovalo způsob trestu za činy spáchané odsouzenými během jejich pozemského života, ovšem zatím do cíle nedorazila. Po točitých kamenných schodech sestoupala o patro níž.

Tady na ni dýchla úplně opačná atmosféra. Zatímco nahoře panoval čilý ruch, zde namísto hlasů níže postavených démonů slyšela leda zvuky vlastních kroků, odrážející se od okolních stěn. Dokonce se tu ani nesvítilo. Proč taky, jestliže si trestanci odpykávali trest v zamřížovaných celách, žádnou lampu k tomu nepotřebovali.