Na krok od pekla

28. kapitola - Chaos začíná

Z hrdla se jí vydral přidušený vzlyk. Klesla na kolena vedle hromádky prachu, kterou se před malou chvílí stal její bratr, zatímco nechávala volný průchod slzám smutku. Zanořila ruce do popela, jako by tím snad mohla zvrátit důsledek této nehody. Obviňovala sebe, ne Franze. Toho nenáviděla. Kdyby jen tu pušku neodjistil, dokázala by lépe rozeznat vtip od úmyslu. Pochybili zkrátka oba dva, avšak především to zavinila Apokalypsa. Nebýt ní, Franzovi by se nikdy podobná zbraň nedostala do ruky.

Leontine popotáhla, načež se obrátila k Azazelovi, jenž se pouze zaraženě díval na tragický výjev před sebou. „Já ho při-přivedu zpátky," tvrdila, „vrátím ho s-sem a... A potom – "

„Potom nic," doplnil ji Azazel, sotva se vzpamatoval. „Ségra, to nepude, to je totálka. Prostě konec, brácha neobživne. Ty kulky maj vraždit tak, že už se ty zabitý nevrátěj. Hele, fakt jakože pustíme takovýho amatéra bojovat? Dyť ten podělanej blbeček si ani neohlídá, jestli střílí doopravdy nebo jen tak z pitomý srandy!"

Střelil po Franzovi pohledem: „Jo, mluvím o tobě, ty zkurvysyne! Žádný debilní kritický kydy tě neopravňujou mířit na jednoho z nás!"

Jeho sestra však zavrtěla hlavou: „Ne-nech toho, přece... Počítáme s oběťmi. Co-co ty víš, třeba... Třeba by umřel při bitvě nebo... Nebo něčí rukou. J-já najdu způsob, jak... Po-potřebuju ho, ale... Ale ne-nezpůsobil to jenom Franz, to ne." Vyloudila na tváři smutný úsměv. „Myslela jsem, že-že ho ne-nesnáším. A přitom... Ne, prostě to byla blbá náhoda, nic víc."

Následně na svých zádech ucítila jemný dotyk. „Pomoh bych ti, kdybych to uměl," šeptal Azazel, „fakt že jo, ale s takovejma kouzlama stejnak nic nesvedeš. A jestli se necejtíš ve svý kůži, tak tu Apokalypsu utáhnu sám. Já tomu rozumím, umřel nám brácha, taky mi to celkem rozhodilo sandál."

Leontine ho strhla do objetí. „Jde-jde to," vydechla zoufale, „pro-prostě já... Co-co si bez něj po-počnu?" Plakala stále víc, přičemž ji Azazel obětavě hladil po vlasech. Nedbal na to, že mu máčela koženou bundu, poněvadž mu připadalo důležitější utěšit svou sestru.

„Hele, všecko, co jsem dneska řek o Luciferovi, jsem myslel vážně," opáčil Azazel, „takže kdokoli jinej ti v podstatě poslouží úplně stejně, i kdyby tu dělal úplný hovno."

Záhy Leontine vykulila oči, neboť zaznamenala Franzovu reakci. Nevypadal příliš šokovaně, že jí vlivem nešťastného nedorozumění zemřel bratr. Naopak, zjevně se na svou pušku za to, co s ní provedl, díval o to zálibněji. „Fascinující," zkonstatoval Franz. „Tak proto jsi nechtěl, abych ti mířil do obličeje."

Zalapala po dechu, zato Azazel se kupodivu rozchechtal: „Co ty musíš bejt za psychopata, že teďka řešíš tohle? S tvojí holkou jste zabili jejího milovanýho bráchu? Nezájem, pojďme debatovat o důsledkách toho, když picneš démona mezi oči."

„Náhodou," ohradil se Franz hlasitě, „jistěže mě to mrzí, ale nehodlám za Luciferem smutnit, zase tolik jsem ho rád neměl. Zkrátka se žádné slzavé údolí nekoná, což ovšem neznamená, že nic necítím, chápeme se."

Mezitím, co Azazel vyloudil pobavený úšklebek, se Franz naklonil nad Leontine. „Doufám, že mi necháš nějakého Gabrielova důležitého pobočníka," zašeptal jí do ucha. „Za tohle chci ty svině vidět škemrat o milost... Včetně Asternath." Nadzvedl jí bradu a vtiskl jí na rty jemný polibek.

Leontine se s chabým úsměvem dotkla místa, kam ji Franz políbil. „Asternath potrestám sama," prohlásila sice tiše, avšak velmi rozhodně. „Tak praví zákon. Popravu vykonává jedině právoplatný vládce, a z časových důvodů tě jaksi včas nestihnu jmenovat do funkce." Samotnou ji překvapilo, jak klidně dovedla hovořit po tomto strašlivě smutném zážitku, i přes značně rozechvělý hlas.