Na krok od pekla

6. kapitola - Co musí zůstat utajeno

*1942*

Zbytek března i začátek dubna utekly tak rychle, že se ani nestačila vzpamatovat z nového zaměstnání a změny prostředí. Snad se s prací tady sžila snáze díky zdejšímu personálu, jehož se bála nejvíce. Později se ukázalo, že ne zcela oprávněně, že k ní se chovali vesměs přátelsky. Zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že dozorci pracovní dobu trávili zabíjením vězňů, kteří se vůči nim provinili například tím, že při pozdravu zapomněli smeknout čepici.

Pokaždé se našlo nějaké zdůvodnění, tedy kromě jediného případu, a sice, kdykoli namol opilí strážní vraždili zajatce vlivem jakéhosi zvráceného rozmaru. Výsledek tohoto zacházení, zde bezpochyby nejkrutějšího, na vlastní oči spatřila před dvěma měsíci, jinak by se o tom nedozvěděla.

Nejspíš by také vůbec nezjistila, kdo za tímto činem stál, nebýt toho, že si k jejímu jídelnímu stolu, kde pravidelně sedávala zcela osamocená, přisedl dozorce, jehož doposud nepotkala. „Smím?" zeptal se jí. Leontine beze slova přikývla, neboť jí zatím neposkytl důvod nesouhlasit. „Nikde jinde mě nechtějí, takže klidně řekněte, pokud vám moje společnost vadí."

Reakce se nedočkal, tudíž usoudil, že mohl zůstat a v klidu si sníst svůj oběd. „Omlouvám se," ozvala se po chvíli, „nechovám se jako hulvát schválně, jen jsem se zamyslela. Mě se tady očividně taky všichni štítí, těžko říct proč. Buď mnou pohrdají nebo tu pracuju tak krátce, že mi tu nikdo nevěří. Zkrátka a dobře, nikam vás nevyháním." Koutkem oka zachytila jeho chápavý úsměv.

Dívala se totiž jinam. Přesněji již několik minut upírala oči na stůl úplně vzadu, u něhož si právě povídal jí velmi dobře známý esesman s tím svým kamarádem z hospody. Brigadýrku si při jídle vždycky odkládal vedle talíře, což se zdálo být slušné, nicméně činil tak jen proto, že si prsty levé ruky často prohrabával blond vlasy. Škubla sebou, jakmile dozorce opět promluvil: „Vím, nad čím uvažujete. Teď mi došlo, že můj spolubydlící tehdy myslel vás, když se mi svěřoval, že ho odmítla nějaká dívka."

Leontine pouze pokrčila rameny, aniž by se jakkoli vyjádřila, pokračoval tedy dále: „Už tohle mě překvapilo, protože si takhle osobní věci obyčejně nechává pro sebe. Jenomže... Pak mi taky řekl, že tu židovskou holku zabil v podstatě kvůli tomu, že vám by nikdy fyzicky neublížil."

Pomalu stočila zrak ke svému společníkovi. Povšimla si jeho zaraženého výrazu, na který vzápětí poukázala: „To, že mi to připadá jako celkem hezké romantické gesto, raději vynechám, jak tak vidím vaši reakci... Copak vy jste ještě žádného člověka nezabil, že se tváříte takhle?"

Krátce zavrtěl hlavou. „Ne, to ne, já jen, že se v tom nevyžívám tolik jako ostatní. Kulku Židovi do hlavy vpálit umím. Spíš se vyhýbám takovým šílenostem, díky jakým se tu proslavili tamti dva. Muset dělat tohle, moc dlouho bych tu nevydržel. Mám svoje hranice a za ty nikdy nepůjdu, to mi věřte."

*

S jakousi škodolibostí potajmu sledovala emoce, které se během rozhovoru, při němž toho mladíka poznávala trochu blíže, střídaly ve Franzově obličeji. Posledních několik minut se jeho momentální city vůči kolegovi projevovaly zamračenou grimasou. „Co myslíte?" nadhodila náhle, snad až příliš hlasitě. „Dle mého jsme se docela spřátelili. Můžeme si tykat, ne?"

Záhy před sebe napřáhla paži. „Leontine. Klidně mi ale můžeš říkat, jak chceš."

Tmavovlasý esesák nabízenou ruku přijal. „Matthias. Těší mě, Leontine."

Ztichlou jídelnou, jejíž strávníky nyní zajímal především počátek rodícího se přátelství, se ozval zvuk prudce odmrštěného příboru. V odpovědi na nevyslovenou otázku, kdo že nenadálý hluk zapříčinil, se zvedl Franz. Bez toho, že by koutkem oka zavadil o Leontine, přestože ji hodnou chvíli velmi zaujatě pozoroval, odnesl zbytky nedojedeného oběda a odešel ven.