Na krok od pekla

11. kapitola - Velkolepý návrat

Poté, co si odložili zavazadla, se od hotelu již bez přebytečné zátěže vydali směrem k bráně kdysi nechvalně proslulého tábora smrti, jež se postupem času proměnila v populární turistickou destinaci. Pro některé studenty však vidět nápis Arbeit macht frei stále znamenalo poměrně bolestivé memento tragédie, která se tam před lety udála. Jiným naopak písmena nad branou připomínala to, co ve dřívějším životě považovali za okamžiky štěstí.

Zatímco Danielovi se více a více zvedal žaludek při vzpomínce na nacistická zvěrstva dotýkající se i jeho rodiny, Leontine naopak stěží potlačovala úsměv. Právě zde se seznámila s Franzem, zamilovala se do něj a narodila se jim dcera. Uvědomovala si, že díky němu také spáchala několik závažných zločinů proti lidskosti, ovšem vinou se nesžírala. Těm mrtvým by to životy stejně nevrátilo, nenacházela důvod se utápět v lítosti.

Málem narazila do Franzových zad, když se zastavil přímo v bráně. „Myslíte si, že by nás tady někdo vyfotil?" obrátil se k nim čelem s úsměvem. „Tedy, samozřejmě nechci znevažovat všechno, co tu Němci prováděli, jen bych rád paní ředitelce přivezl nějaký důkaz, že jsem vás nepostřílel někde u příkopu."

Kromě něj se jeho zjevnému vtipu nikdo nesmál. Chmurná atmosféra tohoto místa nutila jeho studenty tvářit se vážně. Daniel se zatvářil zhnuseně, načež promluvil velmi znechuceným tónem: „Že se nestydíte, vtipkovat zrovna tady!"

Jindy by se Leontine pozastavila nad mladíkovou opovážlivostí, tentokrát však výjimečně souhlasila. „Opravdu se to nehodí. Danielovi tu zemřeli příbuzní, projev trochu soucitu," domlouvala Franzovi. „Ale proti té fotce neprotestuju, aspoň ji můžu ukázat bratrovi, aby viděl, že nevrazil peníze do naprosté zbytečnosti," dodala.

„Ehm... Vy se tady plánujete fotit?" ozvala se najednou opodál stojící žena. Vzápětí se usmála: „No... Ráda vás vyfotím, pokud tady mladý pán dovolí."

„Výborně," zaradoval se Franz, „nebojte se, že by to působilo nějak cynicky... Na veřejnost se to nikdy nedostane."

Po chvíli podřepl před Daniela a roztáhl rty do širokého úsměvu. Než ta žena stiskla tlačítko a pořídila fotografii, ještě stihl vztyčit ukazováček a prostředníček v gestu naznačujícím vítězství. „Tak, hotovo," oznámila, přičemž předala mobil jeho majiteli. „Začneme tedy s prohlídkou?"

*

Poněvadž Leontine po Franzovi občas vrhla pátravý pohled, zjistila, že tichý výklad průvodkyně převážně ignoroval. Zajímal se spíše o to, jak jednotlivé budovy vypadaly bez neustálé přítomnosti vězňů či personálu. Mezitím, co jeho studenti poslouchali průvodkyni, jež se momentálně poutavě věnovala účelu místnosti, ve které se právě nacházeli, Franz si prohlížel sbírku fotografií visících na stěně.

Při jejích dalších slovech však zpozorněl. „Nyní si v klidu prohlédněte tyto snímky. Zachycují někdejší zaměstnance tohoto tábora. Vypíchla bych zejména dva z nejbrutálnějších osvětimských dozorců vůbec, Gerharda Palitzsche a Franze Becka. První jmenovaný proslul popravami, střílel dokonce i malé děti." Leontine sledovala Franze, jak se současně s vyslovením Gerhardova jména zašklebil.

„Zato ten druhý," pokračovala průvodkyně, „měl v začátcích své kariéry zde za sebou daleko horší minulost. První tři roky války byl členem popravčí čety jednotky Einsatzgruppen, která působila v Pobaltí. Zabíjel prý i při kaunaském masakru, kdy zemřely tisíce nevinných litevských Židů včetně žen a dětí. Následně údajně projevil nespokojenost s rutinní prací a požádal o přeložení do nově vznikajícího tábora, odkud pak v lednu devatenáct set čtyřicet pět utekl před blížící se Rudou armádou, ovšem necelé dva dny nato jej nedaleko tábora zastřelil jistý agent NKVD, jehož identitu se nepodařilo zjistit."