Na krok od pekla

20. kapitola - Eso v rukávu

S kamennou tváří sledovala sestříhané záběry posledních momentů, které Franz strávil v její společnosti. Podruhé prožívala nejhorší chvíle svého velmi dlouhého života. Tentokrát ale neopomíjela detaily, jež jí předtím zůstaly skryty. Samozřejmě nepostřehla Viktorův zlomyslný úšklebek, neboť vrah jejího nejdražšího přítele stál mimo její zorné pole. Celou dobu totiž mířil Franzovi na záda odstřelovací puškou.

Nehodlala dát svému okolí najevo, že ji fyzicky bolí znovu se dívat na Franzovu smrt, navíc očima rudoarmějce, který bez mrknutí oka natočil chladnokrevnou vraždu. Toto video, ač pořízeno amatérem, vypadalo děsivě profesionálně. Ten voják zaostřoval přesně tam, kde se to nejvíce hodilo. Jakmile Viktor vyslovil její jméno, takřka přes celé plátno se objevil pouze Leontinin zvětšený obličej.

Vtom Viktor přerušil přehrávání. „Poznáváte vaši spolužačku?" zeptal se medovým hlasem. Jakmile všichni přikývli, někteří váhavě a jiní více sebejistě, vyzval Leontine: „Přišla jsi na řadu, teď jim hezky všechno vysvětli."

Leontine poklidně vstala a pomalými kroky se přibližovala směrem k tabuli. „Vysvětlit co? Že jsi nepřekousl uražené ego? Že jsi připravil rodinu o otce, aby sis jednou v životě připadal jako vítěz? Řekni, čeho dosáhneš tím, že tu ze mě uděláš sprostou kolaborantku? Kolik let mi nic nedokázali," odfrkla si pohrdavě, „tak proč by se kdo obtěžoval zabývat se zpětným přezkoumáváním toho, jestli jsem při denacifikaci mluvila pravdu?"

„To vynech," doporučil jí Viktor. „Tvé spolužáky jistě zajímá, proč zcela evidentně kryješ obyčejného vraha. Už si konečně uvědom, že já v tomhle příběhu nejsem zdaleka ta záporná postava."

Leontine nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Vše se odvíjí od perspektivy, daragoj. Vezmi si kupříkladu to, jak si tě Asternath oblékla. Navenek se ničím nelišíš od většiny obyvatel Kansasu, jenomže navzdory tomu uvnitř zůstáváš stále tou stejnou sviní, a proto, ať už se vymódíš jakkoli moderně a stylově, vytvoříš tím velice chatrnou iluzi, kterou lze až směšně snadno prokouknout. Jednou náležíš Peklu, navždy náležíš Peklu, Viktore Alexejeviči Sokolove, to si zapamatuj, než si proti sobě příště poštveš jeho ředitelku."

Jedno lusknutí jejích štíhlých bledých prstů. Tak málo stačilo k tomu, aby se rozplynulo zdání obyčejnosti, jež doposud studenti pokládali za realitu. Namísto jejich spolužačky před nimi najednou stála jim zcela neznámá bytost daleko děsivějšího vzhledu. Zatímco si ostatní prohlíželi Leontininu pravou tvář, ona věnovala Viktorovi vítězoslavný úsměv. „Perspektiva, milý zlatý, perspektiva. Učitel, který kdysi chodil se svou studentkou, nebo agent NKVD a dozorce v bolševickém vězení, který se ještě jako mladý, pohledný vojáček zamiloval do padlého anděla?" položila řečnickou otázku.

Pohled na Leontine, z jejíchž zad vyrůstala úchvatná křídla celá pokrytá černým peřím temnějším než sama noc, některé její spolužáky šokoval, jiné vystrašil, nicméně Daniela jako jediného nové zjištění takřka vůbec nepřekvapilo. Mladík pouze vykulil oči, avšak nevypadal nijak vyvedený z míry.

Leontine si uhladila černou sukni, jež náležela k jejímu slušivému stejnokroji, který s oblibou nosila doma v Pekle. Pak namířila ukazováček na svůj fialový šátek vyrobený z kvalitního hedvábí: „Tuhle barvu smějí nosit jenom ti, co stáli u zrodu našeho království. Padli při nezdařené Luciferově vzpouře, aby znovu povstali, mocnější, silnější. Nyní se nám klaní miliony démonů, zato tehdy? Tehdy se před námi neohnulo ani stéblo trávy."

Upřela své zelenomodré oči na Viktora, který si z hlavy mezitím sundal modrou brigadýrku s rudým pruhem vpředu, na němž se skvěla rudá pěticípá hvězda, již si nevěřícně prohlížel stejně jako rukávy svého světle khaki kabátce uprostřed staženého hnědým opaskem, v jehož středu se opět nacházela hvězda, tentokrát zlatá, na níž se zvlášť vyjímaly srp a kladivo. „Vždyť jsem tu uniformu hodil do koše!" vykřikl zoufale.