Na krok od pekla

8. kapitola - ...nebo taky ne

Vteřinová ručička hodin, jež visely na kuchyňské zdi, obíhala již několikátý okruh. Těkal svýma smaragdově zelenýma očima mezi prostorem Leontinina bytu a jí samotnou. Raději by za dřevěným stolem seděl v pozici hosta, nikoli zajatce. Prohlížel by si tapety se vzorem drobných kvítků, aniž by jeho zápěstí svírala chladná kovová pouta. „Hezké," vypravil ze sebe pochvalné slůvko, jímž zhodnotil vzhled interiéru.

Zato Leontine upírala zrak jediným směrem, a sice na něj. „Co sis myslel?" udeřila nakonec. „Že si jen tak utečeš a že si toho nikdo nevšimne? Čím dál naivnější, Viktore."

Navzdory jejímu pichlavému pohledu se pobaveně ušklíbl: „S nenápadností jsem příliš nepočítal, daragaja. Vlastně jsem sázel jedině na to, že se mi jednoduše podaří skočit dřív, než mě stáhnou zpátky, což se mi, jak vidíš, skutečně poštěstilo."

Leontine se naopak zamračila. „Jenomže sis svobody moc neužil, víme? Navíc jsi většinu času musel být opravdu zmatený, protože Novgorod už jistě nevypadá tak, jak... Jak jsme ho znávali," zadrhla se. „Proč jsi to teda udělal? Čeho jsi tím dosáhl, kromě toho, žes naštval polovinu Pekla a tu druhou jsi přiměl tě chytat?"

Poté, co Viktor vzdal jakoukoli snahu vyvléct alespoň jednu ruku z pout, se poprvé podíval Leontine přímo do očí. „Proč ne?" opáčil klidně. „Dozvěděl jsem se, že si tady pana nacistu bereš s sebou. Uznávám, jednal jsem spíš impulzivně než že by se za tím skrýval nějaký můj hlubší záměr. Využil jsem tu možnost, protože ruku na srdce, nikdo se nedivil, když jsem se přišel rozloučit. To, že tohohle génia nenapadl jiný úkryt pro klíček od pekelné brány, mi jen pomohlo."

„Mě si do huby neber, ty ruská opice!" vyštěkl Franz. „Odpověz jí," dodal o poznání klidnějším tónem.

Viktor se pohodlně zapřel do židle a znovu promluvil: „Možná by ses divila, daragaja, kolik věcí se během necelého půlroku dá stihnout. Sice jsem nic z toho úplně neplánoval, ale i tak. Třeba jsem si užil hodně zábavy s touhle sympatickou blondýnkou. Christine by ti určitě řekla, že umím líbat pořád stejně."

Nepřestal se usmívat dokonce ani ve chvíli, kdy se Leontine prudce rozmáchla a vrazila mu facku. „Za to, že ses opovážil sáhnout na moji dceru!"

Jak Leontine, tak i Franz a Christine sebou škubli. Jediný Viktor zůstával touto informací nedotčen. „Asternath," prohlásil prostě. „Setkali jsme se v Novgorodu, to mě zrovna naháněli Luciferovi démoni a ona mi výrazně usnadnila práci. Stačilo se převléct a najednou jsem se stal úplně stejně nezajímavou figurkou jako ostatní obyvatelé. No a taky jsem se od ní postupně dozvěděl, jak funguje ten váš divný svět plný andělů, démonů a všeho tohohle kolem. Vím, že by ta holka jaksi... Neměla existovat, řekněme."

„No a?" odfrkla si Leontine. „V té prázdné kobce dole v Pekle, kam tě brzo strčím, nikoho nezačne zajímat, jestli a co jim práskneš." Doufala přitom, že nepozná, že blafuje. Zmínka o její dceři by okamžitě upoutala každého.

Viktor však pomalu vrtěl hlavou: „Zdá se mi, že jsme si dost dobře nerozuměli. Takhle lehce to nepůjde, já se totiž zpátky dolů nechystám. Jinými slovy, pokud se pokusíš mě tam přivést, tajemství vypluje na povrch. A to, hádám, nechceš."

Jeho výhružná slova působila jako dobře mířená rána do tváře. Snad by ji méně bolelo, kdyby jí ublížil fyzicky. Nyní viděla jediná dvě východiska; buď nechat Viktora být nebo začít konflikt, který nelze vyhrát. „Takže mi slibuješ mlčenlivost, jestliže tě nepošlu tam, kam patříš?" ujišťovala samu sebe. Viktor takřka neznatelně přikývl. „Fajn. Dělej si, co uznáš za vhodné, jen se mi neukazuj na očích a pusť z hlavy mou dceru," zasyčela neochotně.