Na krok od pekla

17. kapitola - Zapovězená návštěva

Gabrielovy oči na malý okamžik rozjasnila jiskra zvědavosti, kterou záhy nahradil obvyklý chlad. „Tak rozpravy s tvou mrtvou přítelkyní se ti zachtělo," pronesl. „Ráda by ses rozloučila? Ač se mi tvá idea v jistých ohledech nemálo zamlouvá, nemyslím, že tím onen ohavný čin spáchaný tvou vinou na nevinné odčiníš."

„To jsem neřekla," ohradila se Leontine. „Žádné rozlučky, jenom upřímný rozhovor. Zaslouží si o mně znát pravdu." Se sebejistě zdviženou bradou opětovala bratrovi odhodlaný pohled, dokud Gabriel nesvěsil ramena. Tehdy poznala, že povolil.

Zprudka vydechl: „Dobrá. Sic se mi příčí podvolovat se někomu z padlých, tvé přání ti výjimečně splním. Přivedu ti Claudii Wallaceovou, avšak víckrát se tu neukazuj. Tvá návštěva zde působí nepatřičně. Otec tě jednou nadobro vyhostil, tudíž se, prosím, řiď jeho vůlí."

Leontine se ušklíbla: „Pokud vím, do předsíně mi vstup nezakázal. Jinak bys už zametal popel, co by ze mě zbyl."

Gabriel nad jejími slovy pouze zavrtěl hlavou, načež se vytratil stejně tiše jako přišel. Tentokrát však netrvalo příliš dlouho a vrátil se i s Claudií. „Zavolej mě, až si to povíte, sestro," oznámil, než jim zanechal dostatečné soukromí pro rozhovor.

Obě dívky se na sebe váhavě usmály. „Tak sestra," pokývala chápavě hlavou Claudia. „Tohle jsi mi přišla říct? Že ses celou dobu za člověka jenom vydávala?"

„Mimo jiné," připustila Leontine. Přistihla se přitom, že bezděčně sklouzla pohledem ke Claudiině hrudi. Nedávno jí tu stejnou zelenou bundu smáčela čerstvá krev, která prýštila z jejích zad na betonovou plochu. Nyní se na látce neskvěl ani flíček. „Kdysi jsem tu žila, víš? Tam za tou bránou, mezi skutečnými anděly. A teď sem díky mému drahému otci nesmím málem vkročit. Aspoň vidíš, jak se tu obětuju, abych s tebou mohla naposled mluvit."

Nakrátko mezi nimi zavládlo ticho ne nepodobné tomu, které předcházelo příchodu Gabriela. Tentokrát však Leontine zaslechla i jakousi tlumenou hudbu. Claudia se nepřestávala usmívat. „Přišla jsem na to, jak tohle místo funguje. Stačí si něco opravdu upřímně přát a splní se ti to," vysvětlovala. „Vysnila jsem si mezonet v centru města, nebo tuhle písničku. Tak proč bych nemohla ukázat kamarádce, jak dobře se mi tu vede?"

Zatímco ji Leontine skepticky pozorovala, Claudia pevně zavřela oči.

Poněvadž se dlouho nic nedělo, Leontine zavrtěla hlavou. „Prosím tě," rozmlouvala Claudii její nápad, „nedokážu si představit, že by sám Bůh upustil od svých zásad, mimochodem dost pokřivených, v podstatě úplně bezdůvodně..."

Dál upřeně sledovala svou někdejší kamarádku při jejích marných pokusech něčeho dosáhnout, avšak jakmile Claudia zaťala obě ruce v pěst, brána se trochu pootevřela. „Zkus tam strčit ruku," pobídla ji zrzka. Leontine ji poslechla, ačkoli stále pochybovala, že by ji její otec nechal jen tak chodit po jeho říši.

Obezřetně mezi zlaté mříže vsunula malíček. Úmyslně překročila hranici, za níž by ji dříve jistě čekal velice nepěkný osud, a přesto ji spalující otcův hněv nepostihl. Naopak, cítila se přibližně stejně jako na území, kam jí nikdo přístup nezakázal. Nakonec se osmělila natolik, že překročila skutečný práh Nebe celým svým tělem. „Páni," vydechla Leontine užasle. „Vypadá to tu... Jinak."

Od dob, kdy se ještě těšila otcově přízni, se její bývalý domov výrazně změnil. Především sem začali přicházet první lidé. Adam, Eva, Ábel a po nich mnozí další celá tisíciletí zjevně přispívali k pozvolnému rozkvětu původního Ráje, tudíž tohle místo stěží poznávala. Kolem místa, kde kdysi sedávala u vodopádu, vyrostlo ohromné množství domů, jež zcela skryly přímo pohádkový výhled na zurčící průzračnou vodu.