Na krok od pekla

33. kapitola - Závěr jedné éry

*1945*

Vlak sebou škubl, jakmile najel na vedlejší kolej. Cesta se vlekla jako nikdy předtím. Každou chvíli jejich souprava uhýbala a zastavovala, neboť přednost v jízdě náležela vojenským transportům. V duchu se proklínala za to, že si pro odjezd vybrala právě dobu, kdy se už začal likvidovat tábor. Seshora přišlo nařízení, že se vězni musí přesunout hlouběji do Říše, takže se organizovaly pěší pochody, díky nimž se baráky včas vyklidily, než je strážní podpálili.

Franz nyní zřejmě na každou budovu házel sirku. Předtím, než se nechala i s Christine odvézt k vlaku, ho viděla, jak přesně tohle dělá. Blížila se Rudá armáda, tudíž nikdo nechtěl, aby Sověti objevili, co zde Němci vybudovali pouze za účelem očištění rasy od židovské špíny. Možná v těch barácích zaslechla křik nemohoucích vězňů, kteří se vinou těžké podvýživy neúčastnili hromadných přesunů, a tak se rovněž nevyhnuli ohni.

Zatímco otec její dcery pomáhal ničit důkazy o vlastní vině, seděla Leontine ve vagonu s Christine na klíně. Rozhodla se ji svěřit Franzovým rodičům. Beztak ji nikdy nehlídali, jen jim ji ukázala poté, co se narodila, a pak ještě jednou, když je přijeli navštívit u příležitosti Christininých prvních narozenin. Při balení se snažila nespěchat a zbytečně nestrašit své dítě. Trpělivě jí vysvětlovala, že jedou za babičkou a dědečkem. Víc by stejně nepochopila.

Sledovala svou nádhernou holčičku, jak tiskla tvářičku k oknu, přičemž horkým dechem nevědomky mlžila sklo. Leontine jí zastrčila zbloudilý pramínek světlých vlásků za ouško. „Miláčku," oslovila ji, „maminka ti o tom okýnku něco říkala."

Christine se na ni podívala. „Mama," řekla a natáhla k Leontine ručičky.

Leontine si ji v klíně trochu pootočila tak, že Christine poskytla pořádný výhled ven. „Když nezamlžíš okýnko, tak uvidíš hezky do okolí," poučila Christine. Ukázala na bílou ceduli s černým nápisem: „Třeba támhle. Takové krásné nádraží, hele. Vratislav."

„Vatita," pokusila se Christine zopakovat.

„Ano, správně," přikývla Leontine. „Vratislav. To jsme se o moc blíž nedostali," povzdechla si spíše pro sebe.

Christine pak zaječela snad na celý vagon: „Vatitaaaaa!"

Její křik ovšem nezůstal nepovšimnut ostatními. Svědčily o tom kroky z vedlejšího kupé.

Dveře se otevřely. Stál v nich uniformovaný důstojník SS s novinami v ruce. „Ztište si to dítě, někteří z nás by si rádi četli," požádal Leontine nevrle. Ta si ho důkladně prohlédla. Soudě dle četných vrásek mu mohlo být zhruba pětačtyřicet let, ne-li padesát. Zamračila se. Zdál se jí něčím povědomý, přestože by přísahala, že ho osobně neznala. On rovněž svraštil obočí. „Fräulein Weberová?" zeptal se nakonec.

„Vy mě znáte?" podivila se Leontine. „Ach tak, takže utíkáme ze stejného místa," dovtípila se. Pohladila přitom Christine po vláscích. Neuniklo jí, jak zvědavě se její dcera na nově příchozího zadívala.

Děvčátko k esesmanovi napřáhlo drobné paže a zahýbalo konečky prstíků. „Stejdooooo!" zvolala Christine vesele. „Mama, potav! Ci dolu!"

„Ne, broučku, nebudeme strejdu obtěžovat," utnula ji Leontine. „Jedeme za opravdovým strejdou, ten si tě rád pochová."

Christine udiveně otevřela pusinku. Spodní rtík se jí mírně roztřásl a Leontine dlouho dopředu věděla, co to znamenalo. Pak holčička spustila. Hlasitě se rozbrečela, po buclatých tvářičkách jí stékaly slzy jako hrachy a Leontine ji nesvedla umlčet. To by totiž musela dovolit Christine jít za tím esesákem, což nepřipadalo v úvahu.