Upřímně ji udivilo, jak ten rozhovor, který spolu ti dva vedli, na druhého zmiňovaného zapůsobil. Sice si netroufala odhadovat, co nejspíš Franz Danielovi řekl, ale svým způsobem těm několika slovům vděčila za to, že ji snad jednou provždy zbavila nevyžádaných milostných psaníček a kdoví čeho ještě.
Pokud si myslela, že se jí Daniel pouze a jenom vyhýbal, šeredně se zmýlila. Zvolil si úplně opačnou taktiku. Od doby, co začal Leontine dost okázale ignorovat, si zřejmě do nejmenších detailů vymyslel nejnovější zaručeně pravdivou historku, již vesele šířil po škole. A tak se jednoho zdánlivě obyčejného rána dozvěděla hodně zajímavých informací jak o sobě, tak o Franzovi. Například skutečnost, že Franze velice dobře znala, se ale postupně měnila v jakýsi podivný vztah mezi studentkou a budoucím učitelem.
V praxi to znamenalo, že kdykoli procházela nejen kolem svých spolužáků, nýbrž i studentů, které vídala jen letmo, ukazovali si na ni prstem a šeptem se o ní mezi sebou bavili. Teprve Daniel sám se odhodlal promluvit nahlas: „Tohle se ti jako líbí, jo? Blonďatý, modrooký Němčour, co si sem nakráčel bůhvíodkud, a ty mu hned samým nadšením skáčeš do postele."
Zarazila se uprostřed otevírání skříňky. „Já vím, odkud se sem dostal. Z Osvětimi. Sám ti to řekl, tak příště neposlouchej zadkem, pokud se chceš něco dozvědět," odfrkla si.
Vzápětí ztuhla znovu, neboť Daniel najednou převedl téma jinam. „Dozvěděl jsem se spoustu jinačích věcí. Třeba to, že ses nějak nezmínila o existenci tvojí ségry, dvojčete. Blonďatá, modrooká, ale jinak navlas stejná," šklebil se, zatímco přesouval prsty k okraji kovových dvířek.
Prudkým pohybem skříňku zabouchla, jenže Daniela nevarovala, tudíž nestačil ucuknout. Zaplněnou chodbou se záhy ozvalo bolestné zaječení. Leontine se pouze uchechtla. „Abys ty svoje pazoury nestrkal tam, kam nepatří," doporučila mu rázně. „Za to bych ti je nejradši rovnou urazila, zmetku jeden."
„Takhle se vztekáš kvůli ségře? Beztak se spolu ani nestýkáte," provokoval Daniel dál, ovšem Leontine ho už nevnímala.
*
Trápil ji způsob, jakým se k ní Daniel choval, dokonce tak moc, že se ještě to odpoledne zeptala Franze na přibližné znění jeho sdělení. „Samo sebou," odvětil jí překvapivě rychle. „Prostě jsem mu řekl, ať tě nechá být. Netuším, co přesně bys chtěla slyšet. Nevyhrožoval jsem mu ani jsem ho nezmlátil, pokud jde o tohle."
Oběma rukama si zajela do vlasů. „Takže odtud vítr vane," povzdechla si. „Daniel si to vyložil trochu jinak, víš? Taky to možná vyznělo tak, že ty a já... Že spolu chodíme. A jelikož to všude rozkecal, povídá si o mně celá škola."
Zato Franz se usmíval, snad i potěšeně. „Kdysi dávno to bývala pravda," nadhodil. „Tak proč bychom spolu nemohli pokračovat? Aspoň dokud tě pořád ještě smím milovat. Dokud nám nebrání škola."
„Pravda..." pronesla Leontine zamyšleně. „Zbývá nám půlrok. A potom... Potom se nějak efektně pohádáme, aby nikdo nepojal sebemenší podezření."
Franzův lehký úsměv nasvědčoval tomu, že plně pochopil. „Hezky jsi to vymyslela, až mě upřímně zaráží, do jakých detailů sis celé tohle naplánovala." Natáhl levou paži vzhůru, přičemž se prsty jemně dotkl její tváře. „Pořád mě máš ráda, viď?"
Leontine, která doposud stála před ním, se usadila naproti němu na krémovou sedačku. „Přivedla jsem si tě z lásky," řekla tiše. Naklonila se dopředu tak, že Franze přiměla téměř si lehnout. „Moje city nevymaže ani smrt." Nejprve se svými rty lehce otřela o ty jeho, načež si ji Franz za zátylek přitáhl blíž. Až příliš dychtivě jí rozepnul knoflíčky u vínového svetru a stáhl jí džíny.
ČTEŠ
Na krok od pekla
FantasyObyčejná studentka střední školy, úřednice v koncentračním táboře, ale především padlý anděl starý miliardy let. To vše je Leontine. Dopoledne tráví ve škole se svými spolužáky, odpoledne a večer zase řídí Peklo, kam ji Bůh poslal společně s jejím b...