Na krok od pekla

26. kapitola - Až na pokraj

Jediný zvuk v její kanceláři, kterou nově sdílela s bývalým Franzovým kolegou, nyní představovalo ťukání do kláves psacího stroje. Oba dva beze slova sestavovali další a další seznamy vězňů určených k fyzické likvidaci. Obsah těchto listů se postupně rozšiřoval, a sice přímo úměrně k navyšování kapacit plynových komor a krematorií. Systém se neustále zlepšoval a zdokonaloval natolik, že již šlo doslova o průmyslové zabíjení.

To jí však nedělalo tolik starostí jako náhlá zamlklost jejího spolupracovníka. Mlčení nebývalo zvykem, vždy se našlo nějaké téma, které jim poskytlo únik od kruté reality vnějšího světa. Zejména Baumann toto rozptýlení potřeboval jako sůl, proto Leontine trápilo, že zničehonic přestal jevit zájem o konverzaci. Také jí ráno připadal výrazně pobledlý, jako by snad spatřil samotnou smrt.

Ustaraně si povzdechla. Ačkoli zkoušela navázat rozhovor a zeptala se, co se stalo, odpovědi se nedočkala. Uvažovala o tom, zda opět viděl nějakou vraždu nebo někdo ublížil přímo Baumannovi samotnému. „Matthiasi," oslovila jej Leontine, „co se děje? Mně se přece smíš svěřit."

Slyšela, že se Baumann poněkud trhaně nadechl. „To... To bys musela sama vidět," odvětil jí nakonec. Sice vyhýbavě, ale přece jen z něj dostala nějakou odpověď. „Nedá... Nedá se to popsat," dodal.

Leontine krátce pokývala hlavou. Pochopila. Nechtěl jí to říct, ba dokonce mu v tom bránila sama ta hrůza, kterou jistě prožil. Přesto si troufala odhadovat, kdo za tím stál. „Zase někoho zabil, že?" ujišťovala se. „Kdyby si to aspoň nechal třeba pro Gerharda, ale ne, on tím radši znechutí celý tábor."

„Kdyby jenom to," hlesl Baumann. „On... Nezná hranice a... Děsí mě představa, kam až je schopný zajít..."

I tomuto Leontine rozuměla. Netušila, u kolika Franzových vražd se Baumann dennodenně ocital, ať už z povinnosti nebo pouhým nedopatřením, avšak takovéto zážitky jej s určitostí doživotně poznamenaly. „On..." pokračoval Baumann, „včera večer jsem... Jsem zaslechl strašlivý křik a... A ráno jsem před... Před kasárny viděl..."

Znovu ze sebe vydala povzdech: „Kdyby se po mně někdo sháněl, řekni jen, že řeším něco neodkladného." S těmi slovy se zvedla ze židle. Jednoduše chtěla vidět to, co Franz zase provedl.

*

Zakryla si dlaní ústa. Na plotě z ostnatého drátu visela za ruce mladá dívka, jejíž vypoulené oči shlížely dolů v předsmrtném úděsu. Leontine zaznamenala vykloubená ramena, která neunesla váhu dívčina těla naklánějícího se nad prašnou cestou. Neunikl jí ani trup vězenkyně pokrytý zaschlou krví, avšak s viditelnými poraněními způsobenými nožem. Jakmile zaostřila, spatřila vyřezané srdce přes celé její břicho a část hrudníku.

Z toho otřesného pohledu se jí zvedl žaludek. Někteří esesáci si před ústy drželi kapesníky, jiní dokonce zvraceli do nedalekého křoví. Teprve poté, co se Leontine ještě více přiblížila mrtvole, povšimla si zející rány na jejím krku natolik hluboké, že zůstávalo až s podivem, že hlava té nebohé dívky setrvávala připevněna k tělu.

Nechápavě zavrtěla hlavou nad tím, proč by někdo věnoval tolik úsilí vraždě vězenkyně. S největším sebezapřením ji Leontine obešla, aby na jejích zádech uviděla její jméno vedle toho Gerhardova. Nyní již skutečně nepochybovala, kdo tento odporný čin spáchal.

Pouze jeden jediný esesman si toto dílo zálibně prohlížel. Franz. Zatímco mnozí jeho kolegové sotva udrželi v žaludku snídani, on se tvářil nanejvýš spokojeně, jako by svým počínáním neznechutil polovinu táborového osazenstva. „Tohle ti připadá normální?" zajímala se Leontine. „Vědět to předtím, nikdy bych si to dítě nenechala. Ještě z něj vyroste stejný psychopat jako ty."