Na krok od pekla

25. kapitola - Bolest, kam se podíváš

*1942*

Oběma rukama pevně svírala okraj umyvadla. Navzdory tomu, že Hösse políbila sama od sebe a zcela vědomě, nedokázala zajít dál. Nezvládla by se s ním vyspat. I při těch několika sekundách, během kterých Hössovi dovolila rozepnout první dva knoflíčky šatů, na ni působily jeho doteky zvláštně. Příliš povrchní, příliš uspěchané, ani zdaleka tak příjemné jako ty Franzovy.

Opláchla si obličej, toho rána již podruhé. Přemítala nad tím, zda svou upřímností neučinila chybu. Na nic se nevymlouvala, ačkoli by si záminku jistě našla. Namísto toho Hössovi jednoduše oznámila, že se Franzovi nevyrovná. Stalo se tak před necelým týdnem. Od té doby se veliteli vyhýbala širokým obloukem. Leontine sice nevěřila, že by ji kvůli jedné nedokonané aférce připravil o zaměstnání, ale bála se toho.

Právě tehdy, když jí po tváři skanula první slza, spatřila v zrcadle Franze stojícího za ní. Leontine si hřbetem ruky hbitě setřela z tváře onu zatoulanou slanou kapičku. Vzhledem k jeho sklíčenému výrazu postrádalo jakékoli další utajování účinek. „Povíš mi, co se děje?" zeptal se jí tiše. „Poslední dny se chováš... Jinak."

Leontine se beze slova odlepila od umyvadla a pomalu se k Franzovi přiblížila. „Všechno jsem zkazila," šeptala. „To Höss, on... Já... Tlačil na mě, vemlouval se mi a... Políbila jsem ho. Nic víc! Ale i tak..."

„Páni," vydechl Franz šokovaně. „Já... Myslel jsem, že... Že už mě nechceš, ale tohle... Promiň, nevím, jak na to reagovat. Jenom... Líbilo se ti to?"

Poté, co naplno propukla v pláč, však téměř vykřikla: „Ne!" Vzápětí dodala: „Ne, to ne. Samozřejmě že ne. Já... Řekla jsem mu, že... Že to líbání stojí za houby. Opravdu. Nic víc jsem... Jsem mu nedovolila."

Sklopila hlavu. „Jenže jsem to udělala já. Nepřiznala jsem ti, že se mezi námi něco odehrálo, ba co víc, že nezačal on," mluvila překotně.

„Začal," pronesl Franz takřka okamžitě. „Nebýt jeho, napadlo by tě to?"

Neuniklo jí, jak přes relativně klidný tón svíral ruce v pěst. Leontine samotné se nedařilo upokojit svůj hlas, rozechvělý emocemi. „Nevyjela bych po něm," odvětila sebejistě. „Vždyť... Sama jsem mu to rozmlouvala, doufala jsem, že... Že si to rozmyslí. Má ženu, děti, já zase tebe a to malé... Jenomže to ho nezajímalo. Netrvalo to dlouho, pár vteřin, a přece se cítím stejně mizerně, jako bych... Jako..."

Franz si povzdechl: „Dneska se hodím marod. A ty tam taky nechoď. Zůstanu tady s tebou, co ty na to? Pustíme si rádio, oba se uklidníme a pak si klidně někam zajdeme. Třeba do toho krámku, odkud jsem ti vzal ten hezký kožich. Souhlasíš?"

Jakmile Leontine přikývla, Franz se rozešel do předsíně, kde se nacházel telefon. Zvedl sluchátko a vytočil nějaké číslo. „Haló?" promluvil Franz. „SS-Untersturmführer Franz Beck u telefonu. Hlásím, že se dnes nedostavím do práce. Nejspíš jsem něco špatného snědl, protože se mi udělalo zle od žaludku. Ano, jistě, děkuji mnohokrát. Heil Hitler."

S chabým úsměvem položil sluchátko zpátky do vidlice. „Vidíš, a ani to nebolelo," zvolal, aby ho Leontine slyšela. Když se však vrátil k ní, opět v jejích očích spatřil slzy. „Neplač už, prosím, přece se nerozcházíme."

Leontine popotáhla: „To ne, jen... Já... Nezasloužím si tě. Ne po tomhle."

„Právě jsi shrnula moje myšlenky za posledních několik měsíců," odvětil. „Stokrát denně přemýšlím nad tím, čím jsem si vydobyl tu čest, že smím milovat tu nejkrásnější, nejhodnější a nejchytřejší ženu na světě. Netuším sice, proč sis vybrala tuctového, ničím nezajímavého člověka, ale o to víc si vážím každé minuty strávené po tvém boku." Posadil se vedle ní a povzbudivě stiskl její ruku ve své.