Na krok od pekla

36. kapitola - Podraz

*2010*

Ani ve snu by ho nenapadlo, že se zevnitř k pekelné bráně podívá hned dvakrát. Přesto se tak stalo, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát u východu z Pekla stáli tři. On, Leontine a jeho budoucí blízký spolupracovník. Býval by to považoval za významnou událost, poněvadž věděl, že by Leontine Sokolova nejraději nechala napospas démonům. Rovněž si uvědomil, že o důvodu, proč takto náhle změnila názor, dlouho nepřemýšlel.

Připomínka této záležitosti se před ním zjevila okamžitě poté, co prošel branou. Pro samý hněv vůči Herschelovi, který v sobě poctivě dusil po celou svou nedobrovolnou návštěvu, vypustil z hlavy tu nejdůležitější vraždu svého života. „Naznačuješ mi tím snad něco, lásko?" hrál si na nevědomého Franz.

Leontine mu věnovala příkrý pohled. „Čas odklidit ředitelku," odpověděla mu. „Nezapomněl jsi náhodou?"

„Jistě že ne," ohradil se Franz, ačkoli nepravdivě. „Vlastně bych ti rád poděkoval, že jsi nás přivedla až ke škole. Potřebuju se Sokolovem probrat detaily." Co na tom, že nestačil pořádně vymyslet nic, natož podrobnosti. Snad by to vyřešil další společný oběd. Koneckonců, při jídle se myslí nejlépe.

Doufal přitom, že cestou do kabinetu dějepisu se mu podaří dát dohromady alespoň něco kloudného.

Přimhouřila oči: „Uvidíme se doma." S těmi slovy je opustila.

Franz si povzdechl a obrátil se na svého společníka. Ten se ušklíbl: „Prokoukla tě. Nauč se líp lhát, propána. Takhle to k tomu ředitelování nedotáhneš."

„Jak to?" pozvedl Franz tázavě obočí. „Stejně mě tu každý zná. Už pěkných pár dní plním stránky novin. Ti tupohlavci od policie dobře vědí, že jsem to udělal já, ale beze zbraně mi to nedokážou. Co mi brání dál plivat spravedlnosti do ksichtu?"

Poté, co Viktor stroze kývl na pozdrav skupince studentů, jež vycházela ze školy, si odfrkl: „Jako Beck na tuhle pozici nedosáhneš. A to právě proto, že se o tobě všude píše v souvislosti s vraždou Wallaceové. Jen si to představ. Kdyby ses do ředitelského křesla navzdory všemu posadil sám za sebe a mezitím by se podařilo tě usvědčit, během týdne by to tu zase neměl kdo vést."

Jakmile se prostranství před školní budovou vyprázdnilo, zamířili Viktor s Franzem dovnitř. Cestu absolvovali mlčky. Franz si dovolil promluvit až ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře kabinetu. „Navrhuješ něco?" zeptal se Viktora prostě.

Tázaný si stěží udržel kamennou tvář. Vzpomněl si totiž na povídačky, co zběžně zaslechl od démonů. Týkaly se pravého důvodu, proč esesáka při bitvě neviděl. Viktor si odkašlal: „Azazel tě přece proměnil ve slepici, takže by teoreticky zvládl upravit i lidský zevnějšek, ne?"

Pobaveně sledoval, jak pohledný obličej budoucího ředitele pozvolna rudl. „O tomhle raději pomlč," doporučil mu Franz, „jinak přísahám, že tě tím ředitelčiným glóbem umlátím taky."

„Hurá, konečně se někam dostáváme," ušklíbl se Viktor. „Takže glóbus. Tušíš, jak bys ho mohl nenápadně vzít do ruky, nebo vsázíš na hbitost?"

Mezitím, co se Franz rozmýšlel, se Viktor usadil za svůj stůl a pobídl svého momentálního spojence, aby přijal místo proti němu. Pak otevřel šuplík, ze kterého vytáhl láhev vodky a dva panáky k tomu. „Na to právě potřebuju tebe," odpověděl Franz. „Ty ji zabavíš nejlépe něčím, co se eventuálně týká i mě."

Viktor nalil do obou skleniček alkohol až po okraj. „Dokončili jsme holokaust. Tím pádem by to chtělo... Co já vím, vy jste vyvražďovali Židy," rozhodil rukama.