Na krok od pekla

35. kapitola - Poslední bitva

*1945*

Horko těžko přesvědčil své nadřízené, aby ho namísto vstupu do objektu plného vězňů v pruhovaném oblečení nechali jít jeho vlastní cestou. Vymluvil se sice na stále ještě výrazný německý odpor, avšak sám dobře věděl, že kolem tohoto místa nejspíš žádného nepřítele nenajde. Leda by se jednalo o někoho, kdo nezvolil okamžitý útěk nebo přesun na posouvající se frontu.

Stejně tak složitě se mu vyjednávalo s vojáky. Většina si jich chtěla konečně odpočinout, ne se harcovat chladnou krajinou dál do vnitrozemí, proto dal stěží dohromady deset mužů. Zbytek se staral o vyhladovělé lidi, kterých si od brány sotva všiml.

Primárně ho ale nezajímali prchající nacisté. Nehledě na uniformu, již prozatím nosil, se již necítil být občanem Sovětského svazu. Stranické čistky způsobené Stalinovou paranoiou jej připravily o spoustu známých i jeho novou naději na lásku. K tomu nabýval čím dál větší jistoty, že doma by ho nikdo s jásotem nevítal. Ba co víc, možná by se z nějakého absurdního důvodu sám octl ve vězení.

Deset. To pravé množství pro potenciální obranu před Němci. Zároveň by se jich všech zvládl zbavit při své cestě za svobodou. Beze svědků se pálily mosty daleko lépe. Přinejmenším tím přidělal práci jeho kolegům z NKVD, kteří po něm jistojistě půjdou jako lovečtí psi. Své nadřízené znal zkrátka až příliš dobře.

Poklepáním na kapsu, v níž se ukrývalo po jedné kulce určené každému z jeho rudoarmějského doprovodu, se ujistil, že náboje nikde nevytratil. Staly se nejdůležitější částí jeho plánu. Kdyby je jakýmkoli způsobem postrádal, zradu režimu by nikdy neuskutečnil.

V komunismus jako takový ale věřit nepřestal. Zklamala jej pouze sovětská varianta, respektive představa toho, co by zažil, kdyby se do vlasti bezpečně vrátil. Účast na osvobozování tábora, který nechal daleko za sebou, odmítl z konkrétního důvodu. Válečné zajatce, kterých také několik zahlédl, nyní pokládali v Rusku za zrádce. Dostal dokonce rozkazem odvléct je do gulagu. Ty zajatce, s nimiž se před válkou možná i přátelil.

Naštěstí tuto nepříjemnou povinnost směl přenechat jiným a jít chytat nacisty. Nebo se projít k hranicím Protektorátu, kde měl v úmyslu zabít vojáky, kteří nyní obezřetně pročesávali každý keř, a zběhnout.

Zatímco se mladíci odění do prostých khaki uniforem pokoušeli zjistit, co přimělo suché větvičky tolik praskat, zapálil si cigaretu. V tom spočívala výsada vyššího postavení. Mohl si dělat, cokoli si zamanul, aniž by si tím vysloužil potrestání. Nakonec se mu přece jen vyplatilo jít přes mrtvoly.

„Ruce vzhůru!" zakřičel najednou ani ne šestnáctiletý chlapec, kterému se viditelně třásly ruce. Neuměl pořádně držet zbraň a už ho poslali do bojů proti Němcům.

To však neplatilo o mladém Němci, jenž se navzdory nezkušenosti rudoarmějců nijak nesnažil utéci. Skutečně tedy pouze zvedl paže na znamení toho, že se vzdal. Když ho vyvedli zpoza stromu, za kterým patrně odpočíval, vypadal jako každý druhý civilista. Potkat ho někde jinde, nikdo z nich by nehádal, že si teprve nedávno svlékl uniformu.

Ke své nelibosti shledal, že se od něj očekávaly formality spojené s jeho zajetím. Včetně výslechu, ovšem ten nyní vyžadoval nenásilné vedení. Ač by nerad přišel o možného svědka při identifikaci jeho spolupracovníků, většinou nebýval k vyslýchaným nejcitlivější.

Bohužel pro něj to znamenalo i nutnost odložit cigaretu na později. S povzdechem zašlápl nedopalek holínkou do země a udělal několik kroků směrem k Němci. „Mluvíš rusky?" zeptal se ho neutrálním tónem hlasu. Nezamýšlel hned vyznít nepřátelsky, přestože fakticky nepřáteli byli.