Na krok od pekla

21. kapitola - Přímá cesta do pekel

*1942*

Týdny plynuly, až se z nich staly měsíce, během nichž se událo snad jedině to, že na ní těhotenství začínalo být vidět do takové míry, že se Leontininy pokusy zakrýt rostoucí břicho oblečením čím dál víc míjely účinkem. Štěstí, že se již ochladilo, jinak by všechno dosavadní utajování přišlo vniveč a prozrazení by vedlo k absolutní katastrofě.

Toho rána ji nicméně čekalo překvapení. Sotva otevřela oči a trochu se rozkoukala, spatřila poněkud nezvyklý výjev. Ve vedlejší místnosti bytu, jejž stále sdílela se svým bratrem, se Lucifer kamsi narychlo balil. Chvilku ho sledovala, jak skládal věci ze skříně do kufru. Přehodila si přes ramena hedvábný župan, načež se postavila mezi zárubně tak, aby mu nedala možnost vidět to, co muselo zůstat utajeno. „Odcházíš?" zeptala se ho.

Otočil k ní hlavu. „Dostal jsem zajímavější pracovní nabídku," pokrčil rameny. „Rozhodovalo se mi docela jednoduše, vzhledem k tomu, že mě tu nic nedrží. Většinu času trávím po hospodách, protože moje sestřička si sem vodí esesáka, tak jsem si rovnou našel byt i práci jinde." Přestože se snažil znít nezúčastněně, jeho skleslý výraz prozrazoval opak.

Leontine si odfrkla: „Já tě odsud nevyháním. Asi tomu neuvěříš, ale náš vztah se netočí jen kolem sexu. Posledně jsme si například pustili rádio a celý večer jsme tančili."

„Překážel bych vám tu," namítl Lucifer. „Opravdu, postarám se o sebe. Pronajal jsem si bydlení v Katovicích, přijal jsem práci zapisovatele u druhého Becka na gestapu. Nevyčítám ti, že chceš být šťastná, vážně ne, jenom jsem využil příležitosti dělat kariéru někde jinde, protože bych nesnesl myšlenku, že..."

Mezitím, co nacházel vhodná slova, pomocí nichž by vyjádřil své myšlenky, ovšem zazvonil telefon. „Vždyť to říkám," rozhodil rukama. „Vsadím se, že ti volá on."

Leontine převrátila oči v sloup, načež zvedla sluchátko. „Haló?" promluvila. „Á, dobrý den, pane doktore! Jistě, jistě, přijdeme oba tak, jak jsme se domlouvali. Děkuji za připomínku, málem bych zapomněla. To víte, problémy v rodině jednomu přidělají starosti... Samozřejmě, počítáme s vámi. Na shledanou."

Pak telefon zase položila. „Franzův lékař," zalhala hbitě. „Jakožto člen SS bys mohl vědět, že jednou za čas potřebuješ pravidelnou prohlídku."

„Proč volá tobě a ne jemu?" otázal se Lucifer podezíravě, zatímco se snažil stlačit víko kufru, přestože se mu kvůli značnému množství oděvů zavazadlo nezavíralo snadno. „Copak Beck musí na všechno mít asistenta nebo co?"

„Protože v kasárnách se k telefonu dostaneš těžko, to taky určitě víš," vysvětlovala Leontine lživě. „Sama jsem se nabídla, že panu doktorovi poskytnu možnost zavolat mně a ulehčím mu tak práci."

Ačkoli jí Lucifer věnoval tázavý pohled, zdálo se, že jí předem připravenou historku uvěřil. „O důvod navíc odejít," řekl, „alespoň ti odpadne povinnost dělat Beckovi poslíčka." Spěšně popadl ucho kufru a dveře za ním zaklaply dřív, než se Leontine vyjádřila. Ta si však pouze krátce povzdechla. Sice jí bratrův odchod mnoho radosti nepřinesl, zato ji potěšil fakt, že se její stav již obešel bez utajování.

Pousmála se. Otočila se k číselníku, pomocí něhož vytočila kasárna, kde Franz bydlel. Tedy, prozatím. Jelikož čekala na odezvu trochu déle, začala netrpělivě poklepávat prsty o dřevěný stolek pod telefonem. „Prosím?" ozval se nepovědomý mužský hlas z druhé strany. „Přejete si?"

Leontine odpověděla: „Tady Weberová, administrativa. Chci mluvit s SS-Untersturmführerem Franzem Beckem, pokud možno co nejdříve. Nebo jinak, ať přijde zhruba za hodinu ke mně do kanceláře. Potřebuji znát jeho postoj k jisté neodkladné záležitosti, tudíž to raději vyřídíme osobně."