Na krok od pekla

27. kapitola - Tečka za králem

*2010*

Mezitím, co Franz propaloval Viktora nenávistným pohledem, atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. Nikdo přitom neřekl ani slovo, neutrousil jedinou sarkastickou poznámku. Oba účastníci předešlé velmi napjaté situace pouze mlčky sváděli souboj o to, kdo dřív uhne očima, přestože před krátkým okamžikem obdrželi výzvu, aby vysvětlili, z jakého důvodu usiloval Viktor o Franzův život.

Hodinové ručičky neúprosně běžely vpřed. Leontine neunikla podobnost této chvíle a prvního okamžiku, kdy se u ní v bytě objevil Viktor, jen s tím rozdílem, že se tentokrát její bývalý partner rozhodl nebýt tolik komunikativní. „V pořádku, hezky si to promyslete," pronesla naoko nezaujatě, „vůbec mi totiž na paty nešlape Gabriel a nescházejí se jezdci Apokalypsy."

„Viky se nám asi zamiloval," odvětil Franz stále trochu sípavě. „A taky neumí z lidí tahat informace. No, aspoň ho ta štětka konečně očividně kopla do prdele, když mě tu tak přátelsky navštívil."

Viktor si povzdechl: „Ten tvůj expert mi poradil úplně brilantně. Vnutil mi myšlenku, že mě Asternath celou dobu jenom zneužívala, tak jsem se jí na jeho popud zeptal, no a teď kvůli tomu doma brečí."

Franz protáhl obličej v předstíraném smutku a ukazováčkem si setřel neexistující slzu. „Chudinka malá," poškleboval se, „ten zlý esesák jí zničil vztah! Zaslouží si shořet v Pekle!"

Třebaže se Leontine snažila udržet vážnou tvář, přistihla se, jak jí smíchy cukají koutky. Poté, co si odkašlala, se zeptala: „Kdy jsi mu stačil něco takového říct? Nevybavuju si, že by mezi vámi padla zmínka o Asternath."

Opět zavládlo ticho, které brzy přerušil Franzův tichý hlas: „Opovaž se."

Viktor však zřejmě zavětřil příležitost vrátit Franzovi jeho posměšky a ušklíbl se. „Taky si to nemůžeš vybavovat," odpověděl, „protože ses neúčastnila naší poslední schůzky. Mimochodem, díky za oběd, vražda se líp projednává u jídla, obzvlášť pokud mi to menu v podstatě financuje moje ex."

Koutkem oka zachytila Franze, který zavřel oči a promnul si kořen nosu. „To jako vážně?" vydechla. „Tohohle sis vybral za spojence? Cos mu za to nabídl kromě jídla z mých peněz?"

Franz rozhodil rukama. „Potřeboval jsem někoho, kdo by mě hned neběžel napráskat policajtům," začal. „Jako první možnost se logicky nabízel Herschel, jenomže jeho bych musel vydírat leda přes Christine, a to by mi jaksi nevyšlo, protože si stejně dělají, co chtějí. A druhý mě holt napadl tady bolševik, který navíc má přístup do školy."

„Na to jsem se neptala," zamračila se Leontine. „Ptám se, co od tebe dostal za to, že ti pomůže. Asi těžko by se s tebou spřáhl z čisté velkorysosti."

Povzdechl si: „Až se stanu ředitelem, jmenuju ho mým zástupcem."

Leontine tázavě pozvedla obočí. „Zástupce? Já se omlouvám, ale tahle vaše momentální kooperace se mi nezdá úplně stabilní do budoucna," nadhodila pochybovačným tónem hlasu. „Tady se ukazuje, že nevíte zhola nic o vedení jakéhokoli většího subjektu. Jestli se ředitel a zástupce neshodnou v řešení základních otázek a jdou proti sobě, rozvrátí to celou firmu. Nebo cokoli, co zrovna trpí pod těmito šéfy."

„Firmu možná," opáčil Franz. „Hele, moc to prožíváš. Ti parchanti tomu stejně rozumí jako koza petrželi. Vsadil bych se, že se to neděje zase až tak vzácně. Navíc, proboha, je to jen škola." Vyměnil si s Viktorem pohled a oba současně přikývli.

Zavrtěla hlavou. „Pošlu tam někoho ze svých," prohlásila rozhodně. „Nenechám vás to tam rozvrátit samotné."

Najednou se z vedlejší místnosti ozval zvuk roztříštěného skla a rána, jako by na podlahu dopadl nějaký těžký předmět. Franz se zaklonil dozadu, zaujatý tím nečekaným vyrušením, aby viděl, co vletělo dovnitř, že to dokázalo rozbít okenní tabulku. „Buď cihla nebo dlažební kostka," pokrčil rameny, „těžko říct, to by se musel někdo podívat."