Na krok od pekla

15. kapitola - Neočekávané

*1942*

Tmu prozářil drobný oranžový plamínek, jejž zažehl pouze za účelem zapálení cigarety. Brzy odhodil sirku na chodník a vojenskou holínkou ji uhasil. Vzhlédl vzhůru. Stál totiž přímo pod oknem své milé. Tu poslední dny okázale ignoroval, což jí zřejmě hodně ubližovalo. Dlouho se odhodlával k omluvě, proto tento večer trávil u domu, kde bydlela. Přitom jednoduše stačilo opřít prst o tlačítko domovního zvonku.

Jenže k tomu, co obvykle bývalo snadné, Franz stále nenacházel odvahu. Zatímco kouřil jednu cigaretu za druhou, čas neúprosně ubíhal. Jakmile si hodil pod nohy další nedopalek, konečně se osmělil jít ji požádat o odpuštění. Dříve, než stačil sáhnout do saka uniformy pro krabičku, otevřel si velké dveře domu.

Než konečně zazvonil, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Jakmile mu však Leontine otevřela, pochopil, že přešlápl skutečně příliš. Ačkoli se usmívala, podle jejích mírně zarudlých očí usoudil, že prolila nemálo slz. Navíc před ním stála jen v tenké noční košilce, jejíž spodní lem jí sahal sotva do půlky stehen, takže ji nejspíš vytáhl rovnou z postele. „Stalo se něco?" zeptal se nejistě Franz.

„Ne, vůbec nic," zavrtěla hlavou Leontine. „Takových řečí, jak to se mnou myslíš vážně, a potom si mě nevšímáš? Ale ne, ono se nic neděje. Minimálně z tvé strany ne," odtušila hraně klidně, avšak slané potůčky nadále stékající po jejích tvářích prozrazovaly opak.

Zamračil se: „Proč teda kvůli tomu ničemu, jak říkáš, brečíš?"

„Protože jsem tě doteď nezajímala!" vyjekla, až se její hlas v ozvěně roznesl chodbou. „Protože jsem celou dobu přemýšlela, jak vychovám dítě bez otce," dodala mírnějším tónem, přičemž se přes světlou látku dotkla svého břicha.

Franz údivem nepatrně pootevřel ústa. Způsob, jakým mu to oznámila jen tak mezi řečí, ho zarazil. Náhle si uvědomil, že by se to kvůli vlastní hlouposti nikdy nedozvěděl, nebýt toho, že za ní sám od sebe přijel. Všechna slova, která jí tolik toužil říci, mu tato novinka vzala z úst. Mlčky se díval kamsi přes Leontinino rameno, zatímco se usilovně rozpomínal, co že by jí to rád sdělil. Zmohl se ovšem na jedinou otázku: „Počkej... Naše dítě?"

Zatímco si otírala poslední slzy, tiše se zasmála. „Vypadá to tak," odvětila Leontine. „Přišel jsi mi říct, že se mnou nechceš být, že? Rozumím tomu a už jsem to přijala. Sice těžko, ale přece... Tím pádem nemám sebemenší právo tě nutit starat se o něj. Já... Nějak to zvládnu i sama, a pokud by ti dělalo problém mě vídat, klidně se odstěhuju."

Jelikož mlčení pro ni znamenalo souhlas, krátce pokývala hlavou a otočila se s úmyslem vrátit se dovnitř. Teprve ve chvíli, kdy Franzovi zavírala dveře před nosem, se dočkala jeho reakce. „Počkej," zopakoval tichým hlasem, „já... Žádný rozchod jsem neplánoval, opravdu ne. Ano, zklamal jsem tě, a upřímně se ti omlouvám, ty... Ty za to nemůžeš. Dovolíš mi to vysvětlit, prosím?"

Překvapeně se mu zadívala do očí. Poslední dny se pomalu vyrovnávala s variantou, že Franzovo vyhýbavé chování spíše směřovalo jejich vztah k zániku, nespoléhala se na možnost, že by tento jeho náhlý obrat způsobilo něco jiného než ona. Nyní se však zdálo, že zamýšlel pokračovat v tom, co před několika měsíci započali, což Leontine nedávalo žádný smysl. „Vážně se nerozcházíme?" ubezpečovala se. „Myslela jsem si, že jsem tě naštvala při té večeři. To bych ještě chápala, asi jsem tě dost ztrapnila, když jsem ti takhle otevřeně odporovala – "

„Říkám přece, že tebe z ničeho neobviňuju," skočil jí netrpělivě do řeči. „Promiň, už na tebe nebudu takhle vyjíždět, jenom... Nech mě ti říct, co mě přimělo tě takhle ošklivě opomíjet."