Obloha ponořená do černého povlaku,
když Slunce se nevrací s ránem pokojného žití.
Má duše se láme pod nátlakem štěstí opaku,
když hvězdy na nebi tvoří čáry ohnivého šití.
Co se jen stane s planetou plnou života a zeleně?
Když Slunce, které světlo dává... zmizí. Když není zde denně.
Když jediné, co planetu k základu života pohání
odmítne opět povstat a dát jí světlo za žalostného volání.
A ten život, co na Zemi zrodil se za tmy sice žít může,
však bojí se, čeká na popravu.
Vždyť planeta ta odporná stvoření temnoty přijmout nemůže
a život se snaží udržet alespoň jednu krásnou představu.
Třeba se Slunce vrátí, třeba si vzpomene.
Vždyť obloha je plná hvězd... ty jsou však moc vzdálené.
A planeta nechce už nic! Žádný život, žádný splín.
Když teď bez Slunce vrhá se k ní temný stín.
ČTEŠ
Srdce Zkažená
ŞiirVím, že je začátek nic moc, ale doporučuju dopracovat se ke konci. Neříkám tomu vyloženě kvalitní počtení, ale co si budem, každej někde začínal. Berte v potaz, že jsem tohle začala psát v roce 2017. Nejnovější kvalitky jsou na konci ofc.
