Avatar - Emilyana

17. kapitola

Doletěla jsem trochu blíž a viděla pozemšťany útočící na Avatary. Vyděsila jsem se a zastavila. Přemýšlela jsem a váhala. ,,Co mám dělat ? Co mám dělat ?'' Ptala jsem se sama sebe, dokud jsem si neuvědomila, že se tam někde nachází Tuk, Kiry a ostatní Sulliovy. S Ikranem jsem přistála na větvích stromů dál od vesnice. ,,Počkej tady, nechci tě ztratit.'' Řekla jsem a pohladil ho. Pak jsem se rozběhla k vesnici.
Jakmile jsem se ukrýval za stromem u vesnice, uvědomila jsem si, že nemám žádnou zbraň. Znovu jsem nakoukala do vesnice a sledovala nebohé Avatary. Rozklepaly se mi ruce, ale snažila jsem se to ignorovat. Probíhala jsem mezi stany, dokud jsem nedoběhla k tomu mému, kde jsem si vzala luk s šípy. Opustila jsem stan a rozhlížela se, jestli někde neuvidím někoho z rodiny. Mezi několika výstřely jsem zaslechla hlasitý křik o pomoc. Ohlédla jsem se a viděla Neteirinu mamku, tedy babi klečící na kolenou a prosící o pomoc. Pozemšťan, kterého jsem nepoznávala na ni ošklivě křičel. Nevěděla jsem co dělat, nikdy jsem nikoho nezabila. Bála jsem se. Jakmile pozemšťan přiložil babi k hlavě zbraň, natáhla jsem šíp do luku a zakřičela na něj. ,,Pusť ji.'' Oba se po mně ohlédli. ,,Nebo co ?!'' Zeptal se. ,,Nebo tě zabiju.'' Řekla jsem plně rozhodnuta. Pozemšťan se jen uchechtl a podíval se zpátky na ubrečenou babi. Najednou jsem necítila žádnou lítost, prostě jsem vystřelila. Šíp ho trefil do boku. Pozorovala jsem jeho krvácející ránu a uvědomovala si, co jsem udělala. Babi ke mně doběhla. ,,Emilyano'' Objala mě. ,,Zachránila si mě, děkuju ti.'' Odtáhla se a řekla. ,,Jdi se rychle schovat.'' Došla si pro zbraň co zbila po pozemšťanovi a rozběhla se někam do vesnice. Samozřejmě nikam nejdu. Musím pomoct.
...
Po nějaké době boje jsem konečně zahlédla Neteyama. Zrovna bojoval s nějakým mladým pozemšťanem, ale ani jeden neměli zbraň. Jejich bitku jsem pozorovala z dálky. Jakmile pozemšťan srazil Neteyama na zem natáhla jsem další šíp a namířila. Pozemšťan se sklonil k Neteyamovi. Vykřikla jsem na něj, tak jak to dělali všichni Avataři, když chtěli někoho varovat. Pozemšťané těmto zvukům nerozuměli. Oba se ale obrátili směrem ke mně a já vystřelila. Pozemšťan se sesunul na zem. Stála jsem tam jak přibitá. Neteyam ke mně doběhl. ,,Emily, jsi v pořádku ?'' Zeptal se. ,,Ano, a ty?'' Prohlédla jsem si ho, jestli není zraněný. ,,Ne, díky tobě jsem v pohodě.'' ,,Nevíš kde jsou holky ?'' Zeptala jsem se ho. ,,Jo, odvedl jsem je do bezpečí.'' Ulevilo se mi. ,,Teď se jdi taky schovat.'' Řekl a sebral pohozenou zbraň. ,,No tak na to zapomeň, pomůžu ti.'' ,,Ne, jdeš se schovat, to je rozkaz.'' Řekl a podíval se na mě. ,,Potřebuješ mě.'' Odpověděla jsem. ,,Potřebuju tě živou Emilyano.'' ,,Budu, když se teď nerozdělíme.'' Chvíli mě pozoroval a pak řekl. ,,Dobře, zůstaneme spolu. Vím kde je Loak, musíme mu pomoct.'' ,,Dobře, máš nějaký plán ?'' Zeptala jsem se.
...
Když mi rychle vysvětlil jeho plán na zachránění Loaka, rozběhli jsme se k jedné pozemšťanské letecké lodi, na které se měl Loak nacházet. Jakmile jsme doběhli k lodi, schovali jsme se za jedním stromem. ,,Támhle je.'' Řekla jsem a ukázala směrem na palubu lodi, kde ho hlídali dva pozemšťané. Rukama byl přivázán k zábradlí. ,,A podívej, to je máma s tátou.'' Řekl polekaně Neteyam. Opravdu, kousek od Loaka byli k zábradlí přivázáni i Jake s Netiry. Podívala jsem se na Neteyama. ,,Mám strach.'' Přiznala jsem. Věnoval mi pozornost. ,,To nic, zvládneme to, nedovolím aby se ti něco stalo.'' Jednou rukou mě chytl za ruku a druhou mě pohladil po tváři. Když jsem se uklidnila, rozběhli jsme se směrem k lodi. Natáhla jsem šíp a běžela za Neteyamem. Museli jsme být velmi rychlí. Nejdříve jsme sestřelili všechny pozemšťany co bránili loď ze zdola. Moc jich tam nebylo. Pokaždé když jsem vystřelila, tak jsem se trefila. Bránili jsme se s Neteyamem navzájem. Potřebovali jsme jeden druhého, ovšem to jsme ani jeden zatím nevěděli.

Ahoj, trochu delší kapitola než je zvykem, já vím. Snad vás to bavilo. Tímto ovšem bitva nekončí. Co se asi bude dít dal ? ⬇️