Avatar - Emilyana

22. kapitola

Ve stanu jsem se převlékla a vlasy si sčesala dozadu. Všimla jsem si, že ve vesnici už nebyl takový hluk. Většina vesničanů si užívala společný čas, po nepěkné bitvě, kterou jsme naštěstí všichni přežili. Zrovna jsem šla kolem Neteyamova stanu a viděla rozdělaný malý oheň bez dozoru. Najednou mě přešla chuť jít do lesa, tak jsem si sedla k ohni a pozorovala horké oranžové plameny. ,,Ahoj.'' Podívala jsem se za hlasem a všimla si Neteyama usedajícího k ohni naproti mě. ,,Ahoj.'' Pozdravila jsem ho nazpátek. ,,Jak se cítíš ?'' Zeptal se. ,,Popravdě Nete, nic moc. Co ty ?'' ,,Štve mě, že nevím jestli je opravdu mrtvý.'' Koukla jsem na něj. ,,Určitě zemřel. Ten šíp ho trefil dost ošklivě.'' Navázali jsme oční kontakt. ,,Emily, ani nevíš jak jsem rád, že jsi naživu. Tak strašně jsem se bál. Neměl jsem tě nechávat jít poslední. Měl jsem si tě hlídat. Nestalo by se to kdyby... chrlil ze sebe Neteyam. Rychle jsem došla k němu, sedla si vedle něj a skočila mu do řeči. ,,Není to tvoje vina. Nemůžeš za to. Celou tu dobu jsi bojoval nejvíc jak jsi mohl, byl jsi tak statečný. Nic si prosím nevyčítej. Dal by si za nás všechny život, a málem jsi ho taky dal.'' Dívali jsme se jeden na druhého. Odmlčela jsem se. Cítila jsem příjemné teplo a šimrání v břiše. ,,Mrzí mě, že sis to musela prožít. Měl jsem tě hned poslat za Kiry a Tuk.'' Řekl a zadíval se do ohně. Chytla jsem ho za ruce a promluvila. ,,Ne, to já chtěla zůstat s tebou. Nechtěla jsem být znovu sama. Věděla jsem, že spolu jsme nejsilnější. A taky že jsme byli. Jen se podívej kolik jsme jich zabili, abychom zachránili rodinu.'' Díval se znovu přímo na mě a já pokračovala. ,,Bála jsem se o tebe, moc. Nevěděla jsem, že to je Alexův syn, ale musela jsem ho zabít. Nesnáším zabíjení, ale pro rodinu, bych zabila všechny.'' Dořekla jsem to a Neteyam hned navázal. Drželi jsme se za ruce. Slunce už zapadlo a nás osvětloval pouze rozdělaný oheň. ,,Dneska jsem byl připravený zemřít. Pro tebe. Kdyby tam nevlétl Artur a jeho letci, běžel bych pro tebe a zabil ho.'' Sledovala jsem ho jak opařená. Rozhostilo se ticho. Po chvilce mě pohladil po tváři, a když jeho ruka pomalu opouštěla moji tvář naklonil se ke mně. Udělala jsem to samé a čekala až se naše rty spojí. Políbili jsme se. Poté jsem se odtáhla. Cítila jsem obrovské šimrání v břiše. Podívali jsme se na sebe. ,,Promiň.'' Řekl. ,,Ne, neomlouvej se.'' Řekla jsem a usmála se. Poté jsem se naklonila blíž k němu a znovu jsme se políbili. Odtáhli jsme se až když jsme uslyšeli něčí hovor a blížící se kroky.

Ahoj, nová kapitola je zde. Tak z procházky v lese sešlo, ale co se bude dít teď ? Budou spolu tvořit pár a co Lucy ? Té se to líbit nebude. ⬇️