Kdo jsem?

Prolog

Nedokázala se pohnout ani o centimetr, slyšela hlasy všude kolem sebe ale bylo těžké rozeznat kdo je kdo a co říkají, nebyla schopná se na ně plně soustředit.
Všechno znělo tak vzdáleně, v uších jí hučelo a hrozilo, že jí srdce snad brzy vyskočí z hrudi. Dech se ji začal zkracovat, prsty se jí třásli a chladná kapička potu jí sjela po krku, znovu se jí vrátila ta hrozná panika úzkosti, ta která jí brala všechen vzduch z plic a svírala hrdlo.

Jen krátce zachytila pohledy svých přátel, někteří se tvářily soucitně, jiný zas nechápavě a dokonce i znechuceně, tváře které znala přes pět let jí sledovali s naprostým opovržením.
Snažila se najít alespoň jeden jediný obličej, který by jí dal najevo že je stále stejná, stejná Hermiona Grangerová, slečna všechno vím a všechno znám, která měla obličej neustále zabořený v knížkách.
Ale nebylo tomu tak, Harry těkal mezi jejím obličejem a podlahou, na čele se mu vytvořila vráska jak se to snažil vše pochopit, a udělat si z toho nějaký závěr.
Ron jí propaloval nenávistným pohledem ze kterého jí mrazilo v zádech, za svým tělem schovával Ginny, jakoby jí snad měla nějak ublížit.
A chudák Neville jí sledoval s hrůzou v očích, chtěla mu říct že všechno bude dobré, že se jí nemusí bát, nikdy by mu neublížila!
Ani jednomu ze svých přátel by nikdy neublížila, ale nedali jí tu možnost něco říct, neměli v úmyslu jí poslouchat.
Naštvaně sevřela ruce v pěst, ze rtů jí uniklo zoufalé zakňourání. Tohle všechno bylo celé úplně špatně, takhle to nemělo vůbec být, první vlna bolestných slz se jí pomalu spustila po tvářích.

Brumbál slíbil, že její tajemství zůstane skryto, nikdo se to zatím neměl dozvědět, jelikož to pro ní stále bylo úplně nové. Sama tomu nemohla uvěřit, netušila jak s tou informací pořádně naložit, a co s ní vlastně bude dál.
Než ale opustila čtyři stěny jeho velké kanceláře, nějakým zázrakem se to během chvíle dozvěděla celá její škola.

"Klid Grangerová, pomalu s klidem dýchej, brzy to přejde věř mi." Otočila se, když jí překvapivě jemná ruka stiskla rameno, skoro až šokovaně se zadívala do světle šedých očí Draca Malfoye.
Byla v nich jistá sympatie kterou zrovna od něj nečekala, a která jí pomalu začala uklidňovat, její tep se zpomalil a zrak se znovu začal vyostřovat.

"Hodná holka, vidíš jak to jde, takhle je to lepší ne?" Věnoval jí malý úsměv, jeho tváře a špička nosu nabraly jemný nádech růžové, a ona sama usoudila že na tom bylo něco okouzlujícího.
S povzdychem se raději zadívala na špičky svých bot, tohle jeho chování bylo až moc divné, přála by si aby to byl jen zlý sen, noční můra ve které se momentálně ocitla, ale sama moc dobře věděla že tohle je jen realita.
Až moc krutá realita která si s ní začala hrát, vše se najednou změnilo a ona začínala být čím dál tím víc zmatená.
Jakoby vše co do teď znala a co jí bylo drahé bylo najednou pryč, a ona sama nevěděla co má dělat, co si má o tom všem myslet, a co jí vůbec čeká?
Bylo tu tolik nezodpovězených otázek, krev se jí vařila v žilách, chvílemi měla chuť kolem sebe házet kletby, a nebo zkrátka vzít nohy na ramena a utéct někam hodně daleko, pryč od toho všeho.

"Co kdyby sis sedla k nám?" Kývl ke zmijozelskému stolu, očima k němu nenápadně zabloudila, a s překvapením zjistila, že jí sledovali s jistým očekáváním než nenávistí, nervózně si zkousla spodní ret.

"U Nebelvíru je teď stejně bordel, ne že by teda normálně nebyl, ale víš jak to myslím že? Bude lepší když je necháme trochu to vstřebat."
Tiše se zasmála když to řekl a znovu se mu podívala do tváře, chtěla mu říct, že by nejraději neseděla nikde, chuť k jídlu už jí dávno přešla a ona se bála že se snad každou chvíli pozvrací.
Ale musí být silná, není její chyba že žila tolik let ve lži, sama se s tím musí pomalu smířit, nikdo jí nikdy nic neřekl a ani jí nijak předtím nevaroval.

"Tak dobře." Řekla prostě a pokrčila rameny, spolu s ním se vydala sednout si k jejich stolu, nic horšího jí dneska už potkat stejně nemůže.