Kdo jsem?

Jemný dotyk

Koutky rtů měl zvednuté v nepatrném úsměvu, na flakónek s mnoholičným lektvarem přilepil etiketu, a označený lektvar dal na stranu k ostatním.
Tohle pro něho byl takový malý uklidňující rituál, po návštěvě jeho velice milé "kolegyně" byl vděčný, že na tomhle lektvaru začal pracovat ještě před tím než se tu vůbec ukázala, a sebrala mu veškeré zásoby.  
Jeho dlouhá, a složitá příprava by mu momentálně způsobila nepříjemnou bolest hlavy, ano vždy tu byla možnost říct nějakému studentovi, který s ním měl mít školní trest, ale těch pár vyvolených, a zodpovědných, kterým mohl s přípravou plně důvěřovat, tu bylo opravdu málo.

Ať už to chtěl přiznat nebo ne, jedním z nich byla slečna Grangerová, která už ve druhém ročníku dokázala nepozorovaně ukrást ne jen suroviny z jeho rozsáhlého kabinetu, ale i zkušeně připravit takhle složitý lektvar.
Pravda v jejím případě konečný výsledek nebyl takový jaký čekala, ale celý ten princip, a její mazanost, a drzost ho dost překvapila.
Nikdy nevěnoval žádnému ze svých studentů pozornost, upřímně mu za to ani nestáli, pokaždé když mohl snažil se z nich udělat větší idioty, než kterými ve skutečnosti byli, samozřejmě až na pár výjimek, u nich se snažit o nic nemusel.
Nebylo to fér, a on to věděl, život zkrátka nebyl a nikdy nebude fér, nikdo v něm nedostane nic zadarmo, za vše se musí platit jistá cena, on sám to věděl ze všech nejlíp.

Přesto všechno sám porušil svojí vlastní morálku, a začal se možná až moc zajímat o jednu ze svých studentek. Slečna Grangerová během pátého ročníku porušila víc pravidel, než kdokoli jiný na této škole, samozřejmě se to vždycky snažila nějak skrýt, nebo se z toho vymluvit.
Ale to co v její mysli nezachytil samotný Brumbál, zachytil on sám, snažila se jim vzdorovat, ale její mentální štít nebyl tak silný aby mu zabránil jím proniknout.
Na chvíli se zarazil když poslední flakónek dostal svojí nálepku, její velké hnědé oči se mu objevily na mysli, a on musel zběsile zavrtět hlavou aby z ní ten obraz dostal pryč.

Za těch pár let co na škole učil, se nikdy na žádnou studentku nijak zvlášť nepodíval, a už vůbec ne chlípným nebo oplzlým pohledem. Dívky v jeho třídách byly vždycky jen obyčejné dívky, mladé studentky, které měl na starosti, a které neměli v hlavě nic jiného, než s kým z ročníku nad nimi skončí někde schovaný při menší muchlovačce.
Nemohli se dočkat dne, kdy si budou moci legálně koupit, a popíjet bezinkové víno nebo máslový ležák, a jejich vrcholným úspěchem na hodinách přeměňování, bylo vytvoření dokonale ušitého svetru se vzorem.
Takové byli sedmnáctileté dívky, nebo ne?
Ne, nikdy je neviděl jinak, všechny byli stejné a to do puntíku.

Pak se tu ale po pár letech objevila Hermiona Grangerová, slečna všechno vím všechno znám, která neuměla nic jiného než zběsile mávat rukou ve vzduchu, aby každému kolem sebe dokázala jak rychle umí číst, a ještě rychleji si vše zapamatovat, aby to mohla ne jen na jeho hodinách odříkat jak nějakou básničku, bylo to iritující, a ze začátku  mu to lezlo dost na nervy.
Ale s každým přibývajícím rokem, to začalo být jiné, ta malá drzá vlasatá holka s velkými předními zuby byla pryč.
Místo ní tu byla tahle mladá, velice vyspělá, pohledná, inteligentní, a zároveň mazaná dospívající žena.
Její něžné malé tělo mělo křivky kterými by mohla odzbrojit každého muže, její vlasy vypadali jako závoj nejjemnější vlny, a přes všechnu tu bolest kterou si prošla, ten bojovný plamen v jejich očích nevyhasl, kolikrát ho dokázala spražit takovým pohledem, díky kterému jeho srdce tlouklo rychleji než by mělo.

Byla působivá, nebyla jako ostatní, byla jiná.

Dřevěnou krabici do které lektvary uložil zamkl s větší vervou než měl, nechal jí odlevitovat do svého kabinetu, a prsty si projel své dlouhé vlasy, znechuceně se podíval na svůj vlastní odraz v okně.
Mentálně se musel napomenut, aby na ní přestal myslet, sám nechápal co se to s ním poslední dobou vlastně dělo, možná ho něčím nevědomky očarovala.
Od toho dne kdy celá pravda o jejím původu vyšla na povrch, a po všech těch eskapádách s Bellatrix, a mnoholičným lektvarem cítil čím dál tím větší povinnost jí chránit.
Kdykoliv se to mohlo zvrtnout, Potter byl arogantní pitomec který si ani s brýlemi neviděl na špičku nosu, ačkoliv neočekával že by si na slečnu Grangerovou mohl cokoliv zkusit, alespoň ne na pozemcích školy, nemohl si být úplně ničím jistý.