Kdo jsem?

Bolestivá pravda

Severus měl rád ticho, ale to které panovalo v jeho malé laboratoři bylo až nesnesitelné, netušil že zadržoval dech, dokud její oči párkrát nezamrkali, a spočinuli na jeho tváři.
Neměl ani ponětí kolik času uplynulo od té doby, co se fialový kouř který odhalil celou pravdu kterou nechtěla vědět vypařil. Ale ten prázdný výraz v její tváři, a naprosté ticho které mezi nimi panovalo, ho donutilo se ani nehýbat.
Čekal na její reakci, na kteroukoliv ale ona se stále nepohla, její oči které ho sledovali byli prázdné stejně jako její mysl když do ní nahlédl, a jeho to upřímně dost děsilo.

Ten starý hlupák Brumbál nechtěl aby jí o tom zatím pověděl, podle něho bylo příliš brzy a ona by tu pravdu nemusela ustát, to byla ale nesmyslná hloupost, slečna Grangerová byla silná mladá žena která se ničeho nebála.
Sama za ním s touhle celou myšlenou přišla, požádala ho o pomoc, a upřímně kdyby on sám viděl to co ona přes vzpomínky své matky, sám by chtěl vědět kde je vlastně pravda.
Nemluvě o tom co by s ním Pán Zla provedl kdyby neuposlechl jeho rozkazy, jakmile dívka dostane nějaké podezření ohledně svého původu, je důležité ji sdělit pravdu.
Kdyby to neudělal nebo by nějak zalhal, možná by se do Bradavic už ani nevrátil, Bellatrix by si jí našla a odhalila celou pravdu osobně a po svém, už teď měl obavy z toho kdy se ty dvě střetnou, bylo to nevyhnutelné moc dobře to věděl, to ale neznamenalo že ho to neděsilo.

I ten starý naivní blázen to moc dobře věděl, a přesto chtěl všem neustále mazat med kolem pusy, nezajímalo ho pořádně jaké následky si za svoje činy ponesou ostatní.
Byla to jedna z věcí která ho vždycky donutila zamyslet se nad tím, komu vlastně je on sám věrný? Brumbálovi který měl v hlavě jen Pottera a vítězství, a bylo mu jedno kolik obětí bude muset za sebou zanechat.
Nebo Temného Pána který byl krutý, na nikom mu nezáleželo, a kdo zabíjel mudly jako otravný malý hmyz který mu jen překážel? Sám nevěděl jak na tohle má odpovědět, možná to bylo tím že nezáleželo na tom jakou stranu si nakonec zvolí.
Pro něho konec nebude nikdy dobrý, nepočítal s tím že by se dožil nějak dlouho, jeho dny za všechny jeho hříchy byli už dávno spočítané.
A on moc dobře věděl že válku nepřežije, ale předtím než se to stane, mohl by ještě někomu pomoc, třeba téhle malé až moc chytré Nebelvírce.

V její očích se lehce zalesklo, jako kdyby se vrátila z velké dálky zpět do svého těla. Její obličej během vteřiny vystřídal několik barev za sebou, a než se stačil nadechnout, vyzvracela se na zem vedle sebe.
Maličko nakrčil nos, kdyby nevěděl v jaké situaci se zrovna nacházela strhl by jí za to nějaké ty body. Vyčaroval jí do ruky menší kyblík aby mohla pokračovat do něho, už takhle to bude muset uklidit. Nebylo to poprvé co byl vděčný za magii, ručně by to pro něho bylo utrpění.
Dal jí prostor a trochu soukromí zatím co došel pro lektvar na uklidnění žaludku, na bolest, a na klidný spánek jelikož ho bude dnes potřebovat.
Během pár vteřin se vrátil, a s hrůzou zjistil že zírala do prázdna tak jako předtím.
S povzdychem položil všechny lahvičky před ní, a rychlím mávnutím hůlky zmizel ne jen bordel z podlahy, ale i kýbl v jejích rukách který objímala.
Krátce se zadívala na své teď už prázdné ruce, a poté na něho, sevřelo se mu hrdlo z jejího pohledu, jakoby ho beze slov prosila o pomoc.
Bylo to poprvé v jeho životě kdy nevěděl co má říct, jak se má zachovat k mladé ženě, která se dozvěděla že její matka je jedna z nejšílenějších a nejbezpečnějších smrtijedů co existovali? Nemusel nad tím ani dlouho přemýšlet, jelikož ho předběhla tak jako většinou.

"Já, už asi půjdu pane profesore." Řekla hlasem který ani nezněl jako její, překvapeně jí sledoval, čekal cokoliv, především řev a milion otázek na který by ani nemohl odpovědět, ale tohle ne.
Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk dveří, rychle se vzpamatoval, popadl všechny ty lahvičky ze stolu a pružným krokem došel k ní.

"Vyprovodím vás slečno Grangerová, už je dost pozdě na to abyste se courala po chodbách sama."Jen přikývla a on za to byl vděčný, neměl zrovna náladu na to aby se s ní o tom dohadoval. Vypadala že je stále v šoku, a on nechtěl nic riskovat, s její Nebelvírskou povahou by jí napadla nějaká hloupost, a bůh ví jak by to celé dopadlo.

Bylo už pozdě když opustily sklepení, na chodbě nebyl ani živáček, jediná možnost na koho by mohli narazit byl školní prefekt, primus nebo jiný profesor. Po očku jí sledoval, její tvář byla stále bledá a neměla zdravou barvu, překvapeně ale začala uvažovat. Její mysl fungovala snad rychleji než normálně, jelikož mu dalo celkem zabrat aby zachytil nějaký normální obraz, když se jí na chvíli dostal do hlavy.
Snažila se spojit si různé vzpomínky a kousky dohromady, ale bylo to složité, jako když se snažíte složit nějakou hádanku, a nejste si jistý kde máte vůbec začít.
Byl opravdu vděčný za to že byl víkend, bylo mu jasné že bude potřebovat čas na to aby to všechno vstřebala, a poskládala dohromady.
Unaveně si jednou rukou promnul oči, dnes nebude zřejmě jediná kdo nebude mít klidný spánek, i přes jeho lektvary s tím měl problém, nemluvě o tom že si bude muset ještě promluvit s Temným Pánem.

Zastavil se s ní u obrazu buclaté dámy, sebrala mu z ruky všechny lektvary co jí dal, a měl co dělat aby s rukou netrhl když ucítil menší elektrický šok na své dlani, když se konečky jejích prstů dotkly jeho kůže.
Vráska na čele se mu prohloubila ale neměl moc času nad tím přemýšlet, když mu popřála dobrou noc jen kývl hlavou, a počkal do doby než mu úplně zmizela z dohledu, a vchod se za ní zavřel.
S povzdychem se vydal zpět do sklepení, tu cestu znal jako svoje vlastní boty takže se ani neobtěžoval posvítit si hůlkou, mohl tudy chodit i poslepu a stejně by vždycky trefil.

Netrvalo dlouho a vpadl do svého pokoje, popadl svůj smrtijedský plášť, masku si nasadil za chůze, špičkou hůlky přejel po znamení na své ruce aby oznámil svůj příchod.
U zakázaného lesa vyčaroval portál který ho dovede tam kam potřeboval, během pár vteřin už klečel na jednom koleni s hlavou sklopenou před svým pánem.
Ve vzduchu byla cítit krev, a jediný kdo byl v místnosti krom pár mrtvých neidentifikovatelných lidí, byl jeho pán, Nagini bez jakéhokoliv překvapení i Bellatrix.

"Můj pane, dívka už to ví, její reakce byla úplně jiná než jsme očekávali, nemá vůbec žádné pochyby. Moc dobře ví že se z naší strany nejedná o žádný trik, je vyděšená to ano, ale přišla mi se vším smířená, jen to nedokázala říct nahlas." Zvedl hlavu a zadíval se do páru rudých očí, vpád do jeho mysli byl rychlí a celkem bolestivý, ohledně jí neměl co skrývat, a tak mu ukázal přesně to co chtěl jeho pán vidět.

Na tváři Temného Pána se objevil úsměv který nečekal, tak krutý a až skoro nelidský, možná i trochu chlípný.
"Výborně Severusi, to nám naší situaci zlehčuje, nebude to trvat dlouho a navážeme kontakt, čím dříve začne pro naší stranu pracovat, tím rychlejší naše vítězství bude."
Pronesl spokojeně a Bellatrix která jakoby se najednou probudila z nějakého transu, se začala hlasitě smát a tančit dokola jako malé spokojené dítě. Měl co dělat aby si podrážděně nezacpal uši jak hlasitá byla, bylo to její typické chovaní na které byl zvyklí. Co ho ale vyděsilo byl její napůl prázdný a mrtvý výraz, bylo to totiž jen pár minut zpátky, co viděl úplně stejný výraz na mnohem mladší a přitažlivější tváři.

"O tom nepochybuji můj pane, osobně na ni dohlédnu a budu vás o všem informovat, můžete se na mě spolehnout." Řekl sebejistě a znovu sklonil svoji hlavu, tohle bude opravdu další bezesná noc.