Kdo jsem?

Slzy nejdou zastavit

Netušila jak dlouho ležela na svém huňatém červeném koberci, mohlo to být jenom pár minut ale krb který pomalu vyhasínal tvrdil opak, těžké závěsy nepropustily dovnitř ani jeden paprsek světla, a ona za to byla vděčná.
Stejně jako za ten fakt, že jako školní prefekt měla svůj vlastní pokoj, během několika hodin prošla různými fázemi v chování, a nechtěla aby jí někdo takhle viděl.

Žalostné slzy které nechali její oči bolestivě nateklé, vystřídal silný nával vzteku a odporu.
První věc která jí přišla pod ruku se proletěla vzduchem, a opravdu jí bylo v tu chvíli jedno, že se jednalo o její oblíbený výtisk Hamleta, stejně jako když roztrhala svůj oblíbený polštář.
Teprve až po té co převrátila celý pokoj vzhůru nohama, si uvědomila že se chová jako nějaké zvíře, a vyčerpaně padla na zem mezi ten nepořádek který sama způsobila.
S povzdychem se zadívala do stropu, byla tak unavená, ale zároveň se bála zavřít oči, co když přijdou nové noční můry? Na chvíli přemýšlela jestli tedy vůbec existuje ještě něco horšího, než ten fakt že je dcera nejšílenější a nejkrutější čarodějky kterou znala.

V očích jí zapálili nové slzy, rychle se je snažila zahnat pryč, když bude dál brečet ničemu si nepomůže, její situace se nezlepší kvůli novému přívalu slz. A tu bolest ze zrady a nicoty kterou cítila hluboko ve svém srdci, to taky neutlumí.
Ať už to znělo jakkoliv šíleně, byla to bohužel realita se kterou se bude muset naučit žít, Hermiona byla nejen silná čarodějka, ale i velice chytrá věděla to o sobě, i se s tím občas ráda vychloubala.
Nebyla vůbec hloupá, a bylo jí jasné že jediný důvod proč najednou vyplula na povrch celá tahle pravda, byl fakt že slavný Harry Potter byl její nejlepší kamarád. Kdyby ona sama byla Temný Pán, využít takového zdroje by byla úplně první věc kterou by udělala, problém ale byl ten že se to ani jednomu nepovede.
Ona byla věrná nejen Harrymu, ale všem svým přátelům, a také řádu do kterého už oficiálně od začátku šestého ročníku patřila.
Když bude obklopena jimi nic se jí nestane, temnota a síla kterou cítila hluboko v sobě si jí nevezme, a nic ani nikdo jí nedonutí aby je zradila.

Hermiona znala moc dobře své místo, kde její srdce leží a jaké má své priority, a nějaká šílená ženská která by jí raději viděla mrtvou, než aby jí líbala na čelíčko jako milující matka líbá svojí dceru, jí nikdy nepřesvědčí o opaku.
Už teď jen při pomyšlení na její tvář, kterou si až moc dobře pamatovala z jejich útoku na ministerstvu kouzel jí děsila.
Byla ale pravda že mezi nimi byla menší podoba, divoce kudrnaté vlasy byla jedna z nich. Obě byli velice chytré, pod tou rouškou šílenství byla silná a chytrá čarodějka, kdyby nebyla nesloužila by Voldemortovi takhle dlouho, protože by už dávno byla mrtvá.
Už jen z vyprávění co slyšela si dovolila víc než kterýkoliv smrtijed, a nic se jí nikdy nestalo, nechal ji žít dál, očividně to s ním uměla.
Už jen ta myšlenka jí způsobila husí kůži po celém těle, znechuceně polkla a pomalu se posadila.
Rozhlédla se kolem sebe, tváře a špičky uší jí začali rudnout a pálit jak se za své chování styděla, její pokoj vypadal jako po výbuchu, opravdu se nechala až moc unést.
Prsty si projela své vlasy, normálně by se za trest donutila uklidit vše ručně, ale jelikož mnoho věcí bylo zapotřebí spravit, natáhla se pro svojí hůlku co se válela kousek od místa kde ležela, a dala se do práce.
Díky magii bylo vše jak má být během pár vteřin, jakoby se nikdy nic nestalo, kéž by takhle mohla vymazat i události za posledních pár hodin.
To bohužel ale nebude možné, a ona moc dobře věděla že se tomu musí postavit čelem, čelem té zrůdné ženě, svým přátelům, profesorům a celému řádu.

Znovu se jí zvedl žaludek už jen při té představě jak na to budou reagovat, a ona jen tak tak potlačila tu hroznou nevolnost, navzdory tomu jak špatně jí bylo jí začalo kručet v břiše.
S hrůzou zjistila že byl akorát čas večeře, skoro celou sobotu strávila na zemi ve svém pokoji, v sebenenávisti a lítosti.
Představa toho jít teď mezi ostatní do velké síně, v tom stavu v jakém byla by byla chyba, zrovna teď nebyla připravená na milion otázek, o tom co jí je a proč chyběla u snídaně i oběda.
Malý hlásek v její hlavě který se snažila ne moc dobře ignorovat, jí však řekl že jim je její absence stejně ukradená, neukázala se skoro celý den a nikdo si nedělal žádné starosti.
Rychle zavrtěla hlavou a stuhou co byla na stole, si svázala své divoké vlasy do uzlu, Harry toho měl hodně a Ron strávil až moc času vylizováním se s Levandulí. Občas se stalo že se Hermiona trochu zapomněla, všichni to o ní věděli a ona by si to neměla brát k srdci, byli to přeci její přátelé no ne?
Zadívala se na svůj odraz v zrcadle, její oči byli nateklé a tak trochu prázdné, pod očima měla kruhy a vypadala trochu nezdravě.
Ale i přes bolest kterou momentálně u srdce cítila, se donutila pro sebe usmát, přes sebe si vzala svůj oblíbený kabát a vydala se ven.
Jediné co jí teď uklidňovalo byl fakt, že o tom zatím nikdo nevěděl, i když to neznamenalo že to bylo o to jednodušší.

Bylo sice už pozdě a neměla by být venku v tuhle hodinu, ale procházka na čerstvém vzduchu jí vždycky udělala dobře, později až se vrátí si zavolá jednoho ze skřítků a poprosí jej alespoň o jeden toast. Ještě nebyla taková tma jak si původně myslela, podzim teprve začal, bylo to její nejoblíbenější roční období, vůně mokrého listí byla cítit ve vzduchu, a stromy se začali pomalu barevně zbarvovat, příroda opravdu dokázala lidem dát to nejkrásnější umění.

Netušila kam jde, dokud se nezastavila u černého jezera, kdysi jí tohle jezero nahánělo hrůzu, ale teď? Ze všeho co se poslední dobou událo, jezero pro ní bylo to nejméně nebezpečné místo.
Zhluboka se nadechla nosem, a zadívala na svůj odraz který se leskl ve vodě, v očích jí znovu začali pálit slzy, a jen na chvíli ve svojí tváři zahlédla i tu její.

"Tohle nejsem já! Nejsem odporná vraždící kreatura!" Zavrčela pro sebe, a kámen který sebrala po cestě vztekla hodila na svůj odraz který se automaticky rozvlnil, slza hořkost jí ztekla po tváři a ona jí zlostně setřela hřbetem své ruky.

"Takhle by jsi o své matce mluvit neměla."
Ozvalo se jí u ucha, rty té šílené ženské se zlehka dotkly jejího ucha, chloupky na krku se jí zježily a ona se nedokázala ani pohnout. Srdce jí běželo jako o závod, nečekala že jí znovu uvidí, bylo jí jasné že se to jednou stane, ale ne tak brzy.

"Nesnaž se mě zastrašit, já se tě nebojím!"
Řekla sebejistě, bradu hrdě zvedla vzhůru, bohužel nevypadala tak hrdě a nebojácně jak si myslela.
Otočila se čelem k ní, stáli od sebe jenom pár centimetrů, a Hermiona věděla že její hraná hrdost a nebojácnost jí pomalu začíná opouštět, lehce se jí zachvěla brada.
Bellatrix dala hlavu na stranu, a chvíli jí jen tak zvědavě a pobaveně sledovala, než se dala do hlasitého smíchu, který jí upřímně vyděsil snad ještě víc.

"Jsi si tím tak jistá?"