Kdo jsem?

Je to pravda

Koutkem oka se zadíval na jemný úsměv který měla na tváři, slečna Grangerová byla snad jediná která si jeho společnost užívala.
A kterou upřímně dokázal tak nějak tolerovat, tiše a svědomitě pracovala na lektvaru který jí zadal, a s kterým ji i on sám pomáhal.

Byla opravdu výborný student, neřekl to nikdy nahlas, takovou slabost by si nemohl ani dovolit. Jeho reputace by utrpěla újmu, navíc on tu není od toho aby chválil studenty z Nebelvíru, nechválil pořádně ani ty svoje.
V žádném případě ji nepožádal o pomoc s lektvarem, protože s ní chtěl trávit více času než bylo nutné, její až moc přechytračená hlava plná úryvků z knih mu lezla kdysi dost na nervy. Nicméně lektvar na kterém pracoval, potřeboval ingredienci kterou mu mohla dobrovolně dát jen ona.

"Puter Servo, víte o který lektvar se přesně jedná, že ano slečno?" Ani nezvedl své oči od přísad které začal vytahovat, a skládat na pracovní stůl.
"Ano pane, jedná se o lektvar uvolnění, člověk který ho vypije se bude cítit jakoby se vznášel v oblacích." Musel se pro sebe pousmát, jemně kývl hlavou na souhlas, přesně jak čekal nezklamala.

"Přesně tak, a mohla byste mi říct jaké přísady do něho patří?" Tentokrát jeho oči bleskly jejím směrem, automaticky začala vyjmenovávat všechny přísady jak po sobě šli v učebnici.
Občas si opravdu připadal že snad pracoval s roboty, a ne živými lidmi.
"Základ jsou rozdrcená vajíčka jasanu, aby si dotyčný více věřil v lásce, nakrájené listy čemeřice, aby si získal ten správný klid, rozemleté peří jobberknollu, aby si pamatoval každý detail a byl pravdomluvný ve svých činech." Sledoval jak rychle se nadechla aby mohla znovu pokračovat, při každém slově zvedla jeden prst, a na čele se jí utvořila malá ale viditelná vráska.
"Dále je tam sušený kořen mandragory, aby si dotyčný vrátil sílu, tři čerstvé lístky máty peprné aby byl dotyčný mírně, ehm, dalo by se říct, opilý.. možná malátný je lepší slovo..."
Při posledních ingrediencích jí přestal věnovat plnou pozornost, neuniklo mu ale její zaváhání a jak najednou ztichla.

"Zapomněla jste na tu nejdůležitější přísadu."
Pronesl tiše a poslední lahvičku vyndal na stůl, dlaněmi se o něj zapřel, koutky mu pobaveně zacukali když se k ní opatrně naklonil, možná blíže než by profesor ke svému studentovi měl. Zadívala se na něho těma velkýma nevinnýma hnědýma očima, které byli jasná známka toho jak mladá tahle žena ve skutečnosti byla.
"O-opravdu?" Dlouhé řasy na něho párkrát zamrkali, tiše se pro sebe zasmál nad jejím překvapeným výrazem, neuniklo mu jak na to zareagovala. Její tváře a nos jemně zrůžověli, a on právě zjistil že ho tohle její malé škádlení celkem baví, bylo to osvěžující.
"Ano, opravdu slečno Grangerová, myslím že moc dobře víte co to je za přísadu, no tak ven s tím, většinou jste jako chatovací budka."
Ještě více zrudla nad jeho malou poznámkou, tiše se zadívala na desku stolu, rozhodl se trochu odtáhnout aby jí dal prostor k nadechnutí.

"Dvě kapky krve panny, pane profesore." Odpověděla klidně ale i tak jí její hlas zradil.
"Přesně tak slečno Grangerová, a jako odměnu za vaší dnešní pomoc a oběť." Významně kývnul k její ruce odkud si vezme vzorek její krve, jak pro sebe tak pro potřebný lektvar.
"Si pro Nebelvír vysloužíte deset bodů."
Dodal ne moc vesele, věnovala mu velice překvapený pohled nad kterým se musel ušklíbnout. Nikdy pořádně její koleji žádné body nedal, nadšeně přikývla a bez dalších slov se dala rovnou do práce.

Po zbytek večera těkal mezi jejím obličejem a prácemi čtvrtého ročníku, ticho které bylo mezi nimi bylo velice příjemné.
Nevěnovala mu žádnou pozornost, byla až moc ponořená do své práce, mezi zuby svírala svůj spodní ret, a on si dal na čas s jejím sledováním.
Dlouhé kudrnaté vlasy, její postava se změnila z dítěte na mladou ženu, měla opravdu nádherně plné křivky na svůj věk, tmavé oči jako pralinky které byli vždycky až moc zvědavé.
Potichu si pro sebe povzdychnul, bylo to teprve pár měsíců zpět když za ním přišla s prosbou aby jí naučil nitrobranu. Po tom fiasku co měl s Potterem neměl v plánu trénovat nějakého dalšího tupce, přesto její důvod proč by se to měla naučit dával smysl, a on se rozhodl že jí dá šanci.

Za daných okolností byl opravdu rád že to udělal, a možná by jí mohl navrhnout aby s výukou znovu začali. Na chvíli si mezi prsty sevřel kořen nosu, za očima začínal pociťovat známí tlak, a byl připravený na přicházející bolest hlavy.
Pokud je to co mu Bellatrix řekla, a co si i on sám ověřil v její hlavě pravda, nedokázal si představit co je všechny čeká, teprve jí.
Slečna Grangerová byla silná dívka, vydržela více než by někdo jiný v jejím věku zvládl, už jenom ten fakt že se dokázala bavit s bandou totálně neschopných imbecilů, mluvil za vše.
Bez její pomoci by Potter byl už dávno několikrát mrtvý tím si byl jistý, ta dívka byla neskutečně naivní a až moc hodná.
A přesto že si to nechtěl vůbec přiznat, byla mu podobná víc než by řekl, viděl to v jejích vzpomínkách.

Tu neskutečnou chuť se učit, a dokázat všem i sobě že je víc než si o ní myslí. Překvapilo ho když viděl jak jí šikanují, ne jen mudlové z jejího okolí, ale překvapivě i pár žáků z této školy. Smáli se její touze po vědění, a nebo jí napadali za to že se údajně snažila být miláčkem zdejších profesorů, jak směšné, to nedokázal nikdy nikdo.
Její rodiče jí viděli jen jako malou holčičku která by se měla vrátit domů, která není schopná se o sebe pořádně postarat.
Nebrali vážně to co ona chtěla nebo říkala, stejně jako polovina studentů kterým byla jenom pro smích, a ona to nenáviděla. Nenáviděla to všechno, a on to cítil i viděl, všechnu tu skrytou sílu a nenávist co v sobě měla.
Pokud se opravdu úkaže že je to její dcera, což byla příšerná představa, stále nedokázal pochopit jak by ona dokázala zplodit někoho takového. Neměl vůbec tušení jak tuhle informaci slečna Grangerová vstřebá, a jak s ní vůbec naloží.

"Pane profesore?" Otevřel oči které měl celou dobu zavřené, bylo na ní vidět že je už trochu unavená, teprve teď si všiml že bylo po desáté večer, i přesto mu ale věnovala jemný úsměv.
"Lektvar už je hotový, zbývá nám jen poslední ingredience." Pousmála se a on mezitím vstal, lektvar vypadal přesně tak jak měl, krátce se na ni podíval a natáhl ruku.
Dlaň položila do jeho a uhnula pohledem když jí jemně píchnul do prstu, nechala dvě kapky spadnout do lektvaru, zatímco on si jehlu s její krví schoval do menší zkumavky.
Mlčky sledovali jak se lektvar zbarvil do ruda, než se znovu vrátil do své původní barvy, bylo hotovo.

"Děkuji vám za vaší ochotu slečno Grangerová, deset bodů pro Nebelvír, nyní můžete jít je už dost pozdě, a já od vás zítra očekávám naprosté soustředění na mé hodině." Věnovala mu další úsměv, vzala si svůj hábit a poznámky, prst který měla ještě trochu od krve si strčila do úst, a on zůstal stát jako solný sloup když to viděl, tělem mu projel pocit který nedokázal popsat.

"Samozřejmě pane profesore, tak jako vždycky." Přikývla a během chvíle zmizela z jeho učebny, pár vteřin sledoval tmavé dveře než se dal zase dokupy, a vydal do své soukromé pracovny.
Vše už bylo připraveno, jediné co zbývalo byla její DNA, kapku krve vložil na menší destičku, a se zatajeným dechem sledoval jak reagovala s ostatními látkami, a krví kterou mu Bella dala.
Zorničky se mu rozšířili, když se smíchaná krev proměnila ve tmavou kapku, která se zvedla do vzduchu a proměnila ve fialový kouř.
Zhluboka se nadechl a zavřel na chvíli oči, všechno co měl na stole bylo během chvíle na zemi, zavrčel nahlas jako vzteklé zvíře.
Rychlým sebevědomím krokem došel do svých soukromých komnat, a do krbu hodil trochu letaxu, nepoznával svůj hlas když vstoupil rovnou do ředitelny, všiml si jen jak sebou Albus při jeho vpádu vyděšeně trhl.

"Je to tak jak jsme se obávali Albusi, slečna Grangerová je biologická dcera Bellatrix Lestrangeové."