Kdo jsem?

Je to jen noční můra?

Tři noci po sobě se probouzela s křikem a celá zpocená, dnešek nebyl žádnou výjimkou, unaveně si hrála s jídlem na svém talíři.
Normálně by svá oblíbená míchaná vajíčka a toust snědla ještě než by přišly první studenti, ale dnes se jí z toho jídla dělalo zle.
Harry který sedel vedle ní si toho všimnul, a snažil se jí alespoň donutit sníst menší koláček, a vypít celý čaj.

"Poslední dobou moc nejíš, je všechno v pořádku Herm?" Zeptal se starostlivě, zadívala se mu do těch jeho zelených očí a jemně se pousmála.
"Poslední dobou nespím moc dobře, víš já mám..." Ani to nestihla doříct když se mezi ně nacpal Ronald, svým tělem jí odstrčil víc na stranu, a hlasitě začal vyprávět o nadcházejícím famfrpálu s Havraspárem.

Krátce zachytila Harryho omluvný výraz, pousmála se a vstala, tohle nemělo vůbec žádnou cenu, navíc chtěla zmizet dřív než půlka Ronovi snídaně skončí na jejím oblečení.
Jeho smysl pro stolování byl stejně ubohý, jako jeho celá existence kterou vážně občas nedokázala pochopit.
Popadla svojí knihu a oklepala ze sebe první smítko, nikdo jí nevěnoval žádnou pozornost tak jako vždycky, krátce se rozhlédla po celé síni, a s překvapením zjistila že jí profesor Snape sleduje.
Zůstala chvíli stát jako solný sloup, ve své hlavě která fungovala pomaleji než normálně, začala přemýšlet jestli má na hodinu lektvarů vše připravené.
Na jeho výrazu bylo něco zvláštního, nedokázala to popsat, možná i on sám byl unavený?
Poslední dobou tak vypadal, upřímně kdyby ona sama měla učit takovou neskutečnou bandu tupců, jako byl třeba Ronald, taky by z toho byla unavená.
Na jeho tváři se objevil malý pobavený úskblebek, jako kdyby jí právě četl myšlenky, Hermiona celá zrudla, tohle byla naprosto absurdní myšlenka, a ona by takhle o svých spolužácích mluvit neměla.
Zavrtěla pro sebe hlavou a vydala se z velké síně ven, měla ještě chvíli čas a tak ho chtěla plně využít v knihovně.

Přišlo jí že den utíkal pomaleji, nebo to možná bylo tím jak neskutečně unavená byla, všichni byli z učebny lektvarů pryč hned po prvním zazvonění, zatímco ona seděla dál a tupě zírala na lavici před sebou.
Tu tvář ženy která sledovala malé miminko v náruči, než ho odložila na pozemku který moc dobře znala, a na kterém ona sama vyrůstala nemohla jen tak vyhnat z hlavy.
Oči jí začali pálit, tiše popotáhla připravená vstát když se dlouhá ruka v černém objevila v jejím zorném poli, a postavila posilující lektvar na její lavici. Nechápavě k němu vzhlédla, nedokázala popsat výraz který měl ve své tváři, chvíli jí sledoval než si povzdychl když nic neřekla.

"Nerad bych abyste na mé další hodině spala slečno Grangerová." Pronesl hrubým hlasem ze kterého jí příjemně zamrazilo, na profesorově hlase bylo vždycky něco tak tajemného a smyslného, a ona začínala vážně přicházet o rozum.
Vzala si lahvičku do rukou a vypila její obsah během chvíle, spokojeně zavřela oči, stále cítila jeho pohled na své osobě, byl jí celkem dost blízko. Mohla tak cítit teplo jeho těla, voněl jako podzim tak příjemně, jako santalové dřevo, máta a ještě něco pro co neměla jméno, menší vlna energie jí projela tělem, a ona se na něho podívala s vděčným úsměvem.
"Děkuji vám pane profesore." Během pár vteřin byl znovu na svém typickém místě, a se svým typickým výrazem.
Vzala si své věci a vstala, zbývali jí poslední dvě hodiny, a pak si možná konečně bude moci odpočinout. Koutkem oka se zadívala jeho směrem, věděla že se připravuje o drahocenný čas na oběd, ale stejně neměla nijak zvlášť chuť k jídlu, a tak nikam nespěchala.

"Pane profesore, myslíte že je možné aby jsme v našich snech, mohli vidět lživou minulost?" Pozvedl na ní jedno své husté obočí když se zeptala, maličko se zamračil jakoby ho snad okrádala o čas.
"Já jen, že už tři dny za sebou mám jeden a ten samí sen, je to jakobych se dívala na film který se nechce zastavit, a který mě chce o něčem přesvědčit." Kousla se do rtu, znovu ta vzpomínka na to vše co viděla, na tu tvář kterou by poznala kdekoliv a která jí děsila, ta která v náruči držela dítě s velkýma hnědýma očima.
"Víte že byste si o svých snech měla povídat s někým úplně jiným, tohle nespadá do mého oboru ani kvalifikace." Neřekl jí nic co by ona sama nevěděla, odolala nutkání zvednout oči v sloup, tuhle odpověď čekala.

"Myslím že vy, i já moc dobře víme jaká paní profesorka Trelawneyová je, nikdy jsme si nepadli do oka, dala by mi milion různých odpovědí než tu kterou doopravdy hledám." Tohle bylo k ničemu, pomalu se vydala ke dveřím učebny, možná by to měla hodit za hlavu, byl to přeci jenom sen nebo ne?
"A vy si myslíte, že já jsem ten pravý kdo vám ji může dát?" Ozval se znovu ještě než stihla vzít za kliku, nervózně se kousla do rtu když se k němu otočila čelem. Teprve teď si všimla jak vypadal unaveně, možná ještě více než ona sama byla, ne jednou přemýšlela nad tím co všechno musel udělat, a čím vším si musel projít.
Harry se jí jednou svěřil, co viděl když se mu dostal do hlavy, samotného ho překvapilo když zjistil že jeho otec byl šikanátor.
On a celá jeho parta docela dost znepříjemňovali jejímu profesorovi život, sama si prošla šikanou ne jen mezi lidmi, ale i na téhle škole, věděla moc dobře jaké to je.
Stále si ale nedokázala představit, jak mohl někdo ubližovat někomu takovému, profesor Snape byl chodící autorita které se každý bál.
Vyzařovala z něho mužnost, síla a způsob kterým držel své tělo když chodil, byl tak elegantní a velice smyslný, jako kdyby tančil.
Polovina chlapců kolem chodila jak polomrtvá kobyla ve srovnání s ním, zadívala se do jeho tváře ze které nemohla vyčíst vůbec nic, a uvědomila si že čeká na její odpověď.

"Řekla bych že ano, madam Pomfreyová nám řekla že můžeme mít noční můry po tom co jsme  na ministerstvu minulý rok zažily, četla jsem mnoho článků o posttraumatickém stresu, ale já si nemyslím že to je tím." Zavrtěla jsem hlavou, jeho černé oči neopouštěli moji tvář, alespoň někdo kdo jí poslouchal.
"Zažila jsem toho už hodně, i kdyby to bylo nějakým stresem po všech těch událostech, nemělo by se mi zdát něco z toho dne, třeba jak mě mučí, nebo jak znovu cítím tu bolest po kletbě co mě trefila?" Začala jsem přecházet z místa na místo, vzpomínky na ten samí sen se jí znovu vrátily.

"Vždyť to ve snech ani nejsem já, jsem ta odporná žena která se snad ženou ani nazvat nedá po tom všem co udělala. Svírám v náruči dítě které má hnědé oči a hnědé vlasy, a co je na tom všem nejhorší je že to dítě zůstane u dveří domu ve kterém jsem já vyrůstala, ve kterém žijí moji rodiče." Ani si neuvědomila že znovu brečí, dokud neucítila slané kapky slz na svých rtech.

"Slečno Grangerová." Povzdychl si když k ní došel a jemně jí stisknul rameno, zadívala se mu do tváře která jí sledovala s jistými obavami.
Na chvíli se cítila hloupě pro svojí slabost, a druhou rukou si rychle setřela slzy, vážně zněla jako nějaký blázen.
"Naznačujete mi tady, že Bellatrix Lestrangeová je vaše matka?" Zněl jakoby tomu sám nevěřil, tiše si povzdychla, možná si to měla nechat pro sebe.

"Nejsem si jistá, jen vím že je tu nějaké spojení mezi námi, s každým opakujícím snem to cítím víc a víc. Včera jsem dostala dopis od otce, když jsem se ho ptala jestli si pamatuje na den kdy jsem se narodila, jeho odpověď byla že byl mimo město když má matka byla v nemocnici.
Ale v mém snu, vzpomínkách nebo co to vlastně je, mě zvedl z chladné země chvíli potom co mě tam ... ta kreatura položila. A byl sám celkem překvapený co tam to dítě vůbec dělá." Kousla jsem se silně do rtu, ani můj otec mi nehodlal dát pravou odpověď, bylo to všechno víc a víc podezřelé.

"Já chci jenom znát pravdu, je na tom všem něco divného to i vy sám musíte uznat." Bylo jí jasné že jí může poslat do háje, měl sám svých starostí dost, a jen na chvíli si i myslela že to udělá.

"Buďte tu v osm večer, pokusíme se zjistit kde pravda vězí, nikomu se ale o tom nezmiňujte, zůstane to zatím jenom mezi námi, je vám to jasné slečno?" Pronesl vážně zatímco si mezi dvěma prsty sevřel kořen nosu, všimla si že to dělá poměrně často, vždycky když byl unavený nebo musel čelit něčemu nepříjemnému.

"Samozřejmě pane profesore, budu tu včas." Přikývla vážně a nervózně se vydala z učebny ven, musí zjistit pravdu, do té doby nebude mít na duši klid.