Kdo jsem?

Pravé přátelství

Nebylo to tak dávno, kdy si každý den vyčítal jak dokázal Hermioně během chvíle zničit všechna přátelství, a částečně i život. Bylo mu ze sebe zle, nepřipadal si o nic lepší, jak jeho otec. Tiše se za to nenáviděl, zvlášť když si uvědomil jak moc jí to ublížilo.

To se však ale změnilo, když začali odhalovat své pravé tváře, a jakkoliv bolestivé to pro ní bylo, alespoň se dozvěděla pravdu o tom, jací její přátelé doopravdy jsou.
Samotného ho překvapilo jak snadno se k ní dokázali otočit zády, to že byl Weasley neskutečný tupec bez mozku, věděl snad úplně každý.
Upřímně ale nečekal, že i Potter se zachová jako chladná krysa, a odstrčí od sebe to největší eso které v rukávu měl. Nikdy neuměl chytře přemýšlet, to byl jeho největší problém, a momentálně i ztráta, bylo vidět že jim ten její zlatý mozek chyběl.
Bylo to trochu ironické, chlapec který nikdy neměl rodinu, přátele, a byl každým odstrkovaný na stranu, udělal úplně to samé své nejlepší kamarádce.

Možná mu doopravdy ta jeho sláva vlezla do hlavy, byli časy kdy si i on sám přál aby mohl být součástí jejich party, jeho otec to viděl vždycky jako výhodu, když by byl Draco přítel slavného Harryho Pottera, mohl by ho jednoho krásného dne, darovat Temnému pánovi na stříbrném podnose, jako nějaký dárek, jeho otec by udělal cokoliv, aby se mu zavděčil.
A vzhledem k tomu jaké postavení u Temného pána momentálně měl, se mu ani nedivil.
Za to Dracovi úmysly byli úplně jiné, kdysi viděl v Potterovi něco víc než jen chlapce který přežil, který se stal se slavným ještě dřív než se naučil pořádně mluvit, byl to výjimečný chytač, když chtěl dokázal být i zábavný, a spolehlivý, jenže ta doba byla už dávno pryč, ukázalo se že byl víc unfňukaný než ta otravná mrtvá holka na dívčích záchodech.

Takže ne, nelitoval ničeho, vždycky Grangerovou považoval za velice otravnou malou šmejdku, která lezla se svojí chytrostí každému na nervy, když ale dostal šanci poznat se s ní víc osobně, zjistil že je mnohem víc než jen to.
Byla velice inteligentní, vtipná, díky ní se upřímně od srdce smál víc než obvykle, a nemusel se přetvařovat, líbilo se mu jak rozpačitá dokázala být, když se mu snažila něco vysvětlit z mudlovského světa, a i když nedokázal vše pochopit snažil se jí poslouchat, tak jako to dělala ona jemu. 
Vždycky kolem sebe vytvořila takovou malou příjemnou, a bezpečnou bublinu ve které se spolu mohli bezstarostně bavit o čemkoliv.
Když byl s ní, cítil se dobře, svobodně, ani jednou se nesmála jeho naivním snům, nebo obavám které v sobě měl, nepovažovala to za hloupé ba naopak, vždycky se ho snažila nějak podpořit, když byl s ní cítil se v bezpečí, ale nikdy by si nedovolil přiznat to nahlas.

Zamyšleně vyšel z knihovny, jeho dozor byl u konce, a moc dobře si pamatoval že se má sejít ještě s jednou třeťačkou z Mrzimoru, která od něho potřebovala s něčím pomoc.
Být prefekt mělo své výhody, ale i nevýhody, za normálních okolností by nepostřehl Potterovu přítomnost, kdyby do něho schválně ramenem nevrazil.

"To už jsi tak slepý, že neumíš dávat pozor na cestu Pottere? Možná by sis měl sundat tu stupidní nálepku co na brýlích máš abys líp viděl!" Stáli od sebe na tři metry, ta zrzavá palice která nevěděla jak si zastrčit školní košili stála přímo po jeho boku.

"Promiň Weasley, nějak jsem tě neviděl, docela splýváš s okolím, to je taky dost nevýrazný." Koutky mu zacukali v pobaveném úšklebku, ten zrzavej trol se vždycky tak snadno dokázal urazit.

"Drž hubu Malfoy." Kdyby tuhle jeho typickou odpověď neznal, ani by neslyšel že něco řekl, mluvil vždycky tak potichu jako vyděšená malá krysa.

"Moc mě mrzí, že jsem vám nějak narušil rande, ale mám lepší věci na práci než se dívat na ty vaše mdlé ksichty." Otočil se na podpadku, aby se znovu vydal po své cestě, když Potter promluvil.