Kdo jsem?

Vůně santalového dřeva

"Já jsem vám v ničem nelhala! Nebýt mě, byli by jste díky té vaší bezohlednosti, už několikrát dávno mrtvý!" Nečekala že ten, kdo jí celou tu dobu po cestě do velké síně, tiše pronásledoval byl Ron. Pomalu až s násilím jí zatáhl do učebny proměňování, a stejně jako za posledních pár týdnů, jí začal vtloukat do hlavy, to co vždycky.

"Tomu tak budu věřit, snažila jsi se nás jen obelstít aby jsme ti věřili!" Strčil do jejího ramena tak, že musela pár kroků od něho ustoupit.

"Jediné o co ses snažila, bylo získat si naší důvěru, hraješ si tady na neviňátko, a přitom si docela sedíš s Malfoyem, chováte se k sobě jakoby jste se znali roky."
Jeho výraz byl čím dál tím víc rozzuřenější, uši mu zrudli, a klouby na jeho prstech zbělali.

"Řekni mi jak často jste se nad námi bavili? Co všechno jsi mu řekla o mé rodině, určitě jsi nezapomněla zmínit i to kde bydlíme."
Tázavě pozvedl obočí, nelíbila se jí ta energie která z něho sálala, byla nepříjemná, a Hermiona nechtěla být v jeho společnosti déle než bylo nutné.

"I kdybych měla důvod o tvé rodině mluvit Ronalde, stejně bych neřekla ani slovo, tvoje rodina je nezajímá, nepředstavují žádnou hrozbu." Byla to pravdivá, a rychlá odpověď nad kterou pokrčila rameny, to co ale nečekala, byla silná facka kterou dostala přes pravou tvář, a díky které klopýtla o své nohy, jak si nevěřícně v šoku jednou rukou držela tvář,
a tou druhou se snažila vytáhnout hůlku kterou ji sebral z ruky dřív, než stihla cokoliv říct.
V marné snaze ji dostat zpět se po ní natáhla, chytil jí za košili která se roztrhla, a shodil jí tvrdě na zem.
Zařvala z plných plic, a jen tiše doufala, že jí nějaký kolemjdoucí uslyší, svojí hůlkou jí zabránil se jakkoliv hnout, a jí se zmocnila rostoucí panika, netušila co má v plánu, ale jeho výraz napovídal, že to nebude nic dobrého.

"Už chápu co se Malfoyovi na tobě líbí, stala se z tebe laciná děvka víš o tom?" Její další výkřik byl utnut tišícím kouzlem, a ona jen s hrůzou sledovala jak se s potěšeným výrazem vydal směrem k ní.

Hermiona sebou trhla, a rychle otevřela oči, srdce jí hlasitě tlouklo z živé noční můry která se jí zdála. Bylo to jako by tam byla znovu, stále měla před očima Ronův výraz, všechny ty věci které jí řekl, které se jí vryly do paměti, a boleli víc než chtěla přiznat.
Zhluboka se nadechla aby se uklidnila, v místnosti byla cítit silná vůně santalového dřeva, máty, a mužského pižma, byla to známa vůně která jí překvapivě uklidnila.
Dlaní přejela po saténovém prostěradle, a z rychlosti v jaké se na posteli v šoku posadila, se jí zamotala hlava.

Ta ložnice ve které se nacházela byla malá, a temná, velká mahagonová postel na které zrovna seděla zabírala víc než polovinu místnosti, v rohu matně viděla obrys menší skříně, a hned vedle menší knihovnu, a stůl pokrytý knihami.
Bylo jich tolik, že některé knihy mohla vidět, v menších komínkách, položených všude kolem na zemi.
Na druhé straně si všimla jednoho křesla, které stálo kousek od krbu který musel dohořet chvíli před tím než se probudila, v pokoji začínalo být chladno, a jediné světlo díky kterému mohla matně něco vidět, vycházelo z pootevřených dveří. Krev jí ztuhla v žilách, spala v komnatách profesora Snapea, musel to být jeho pokoj, matně si vzpomínala že si spolu dali čaj, než odešel za profesorem Brumbálem, mezitím co ona se pohodlně natáhla na jeho ne zrovna pohodlné pohovce.
Musela během čekání na něho usnout, a on jí neprobudil aby šla zpět k sobě na kolej, ne uložil jí přímo ve své posteli, tváře jí začali hořet studem, už jen při představě jak jeho dlouhé, silné ruce nesou její tělo. Silně se kousla do rtu, byla v posteli ve stejném oblečení, ve kterém jí našel, jen její róba byla přehozená přes čelo postele.