Kdo jsem?

Bývali jsme přátelé

Uběhl týden od toho dne kdy celou školu obletěla novinka o její matce, týden během kterého doufala, že se dá vše zase do pořádku. Týden který prožívala v neustálých slzách a skoro beze spánku, týden který nezměnil vůbec nic spíš zhoršil.

Ve velké síni byl mezi ní a nejbližšími spolužáky metrový rozestup, nikdo si k ní ani nesedl.
Raději se mačkali jeden na druhým než aby si k ní přisedli, občas byla opravdu ráda když mohla posnídat sama a v klidu.
Obzvlášť když byl Ron po ránu neskutečně hlučný, a vždycky ve svých učebnicích, a knihách našla nějaké ty drobečky po jeho snídani.
Teď by ale za jeho společnost dala cokoliv, ta metrová mezera mezi nimi byla až moc velká, jako propast která nepůjde už nikdy spravit.
Dokázali jí ignorovat tak snadno, neměla vůbec tušení jak dlouho to ještě potrvá, Harry s ní odmítal mluvit, nechtěl se na ní ani podívat, Ronald se choval úplně stejně snad i hůř, občas jí zpražil takovým pohledem, že se ho i ona pomalu začala bát.

Zvlášť když se jen o maličko víc přiblížila k Ginny, její mladší zrzavá kamarádka ne jednou vypadala jako když chce něco říct, bohužel stejně jako Hermiona nedostala nikdy tu šanci, a tak to po pár dnech vzdala úplně.
S povzdychem kterému stejně nikdo nevěnoval pozornost se zvedla, a vydala z velké síně do knihovny, jediné místo kde snad byla upřímně vítaná, zvlášť protože tam nikdo pořádně nechodil.
Měla v plánu si před hodinou s Havraspárem, pročíst jeden článek z knihy na přeměňování, aby byla na hodinu plně připravená. S každým jejím nadcházejícím krokem slyšela víc a
víc hlasů, dokonce i něčí smích, jakoby se s jejím odchodem celá jídelna uvolnila, a vrátila do své typické rutiny.

V knihovně se zdržela déle než čekala a na první hodinu musela vyloženě běžet, tak jak předpokládala znovu si změnily zasedací pořádek, i když se snažila si to nepřipouštět bylo jí jasné, že to udělali kvůli ní.
Marně se snažila najít nějaké volné místo, každý seděl ve dvojici a těch pár lavic jen s jedním studentem k mání nebyli, alespoň ne pro ni podle jejich výrazů.
Silně si zkousla ret až na jazyku ucítila slabou chuť krve, oči jí začali pálit když přemýšlela jestli bude lepší sednout si na zem, a nebo nechá profesora aby jí posadil ke svému stolu.
Z té představy že by byla všem na očích se jí lehce zvedl žaludek, byla připravená si sednou za poslední lavici na zem když na ní mávla menší dívčí ruka.
Překvapeně se zadívala do usměvavé tváře Lenky  Láskorádové která poklepala na židli vedle sebe, malém se přerazila o lavici před sebou, jakou rychlostí se k ní vydala. S menším zavrzáním židle si na ní sedla, a s vděkem v očích se na Lenku podívala.

"Děkuju." Zašeptala tiše jenom pro ní, třídou se znovu rozeznělo šeptaní, a zaslechla i něco o tom jaký byla Lenka vážně pošuk, když jí nechá sedět vedle sebe.

"Nemáš za co, neodsuzuji lidi podle jejich rodičů." Znovu jí věnovala jemný úsměv, a než stačila cokoliv dalšího říct hodina začala, díky Lence vedle sebe se cítila trochu více pohodlněji, a aspoň na malou chvíli ne tak sama.
Sama jí nabídla že jí doprovodí na další hodinu když ta jejich společná skončila, a naprosto ignorovala všechny kteří jim věnovali nějaký pohled. Moc toho cestou nenamluvili, Lenka vždycky věděla jakou kdo má náladu, a sama se už ze slušnosti na nic neptala, jen její čistá
přítomnost jí stačila k tomu aby se cítila lépe.

Den uběhl rychleji než kterýkoliv jiný, a i když stále slyšela samé šuškání kolem sebe, a ty nenávistné pohledy ostatních, ignorovala to snadněji než doposud.
Tedy, až do hodiny lektvarů, profesor Snape nestrpěl nějaké změny v zasedacím pořádku, a nikdo si nedovolil mu odporovat.
Stále byla ve dvojici s Nevillem a i když ho profesor Snape děsil, vypadalo to že s ní vedle sebe je na tom ještě hůř.
Nestíhala si ani dělat zápisky během hodiny, protože mu neustále něco padalo, v přípravě lektvaru byli pozadu, a kdykoliv se snažila danou situaci zachránit, nebo mu něco podat pomalu od ní uskakoval na metr daleko. 

"Neville ještě ne." Krátce, ale varovně se na něho podívala, kdyby mohl naházel by všechny suroviny do kotlíku najednou aby to měl za sebou. Hermiona se cítila unavená snad víc než kdykoliv předtím, rychle si čmárala poznámky které bude mít pak problém přečíst.
Jen krátce si všimla černých očí které jí intenzivně sledovali skoro přes celou místnost, a na sucho polkla, když uhnula pohledem polilo ji horko, a srdce snad přestalo na chvíli tlouct.
Kost karkulinky zmizela v lektvaru dřív než stihla natáhnout ruku, kotlík se začal třást a jeho obsah uvnitř celý zčernal, tekutina začala vytékat ven a změnila se na jakýsi nechutný sliz, celý lektvar byl zničený.

"Co jsem ti k čertu říkala!" Její křik se roznesl po celé učebně, všechny hlasy kolem ustali a otočili se jejím směrem, nevnímala je jen sledovala bílého a vyděšeného Nevilla, vážně měla chuť s ním zatřást, se všemi co byli kolem.

"Říkala jsem ti aby jsi tam tu kost ještě nedával! Stojíš si snad na vedení, a nebo jsi vážně tak neschopný idiot?" Ještě v životě nebyla tak naštvaná jako teď, krev se jí vařila v žilách a bylo jí jedno, že Nevill začal pomalu brečet.
Než stihl kdokoliv zareagovat byla už ze třídy venku, bylo jí jasné že jí to dá profesor Snape později sežrat, stoprocentně zůstane po škole a zaslouženě. Ale teď jí to bylo jedno, jediné co potřebovala bylo vypadnout pryč, utíkala jako nikdy předtím a ani se neohlédla.
Vyučování bylo v plném proudu, takže na nikoho nenarazila a byla za to opravdu vděčná, její nohy jí nesli dál a dál po pozemcích školy, v očích jí páleli hořké slzy.

Schody vedoucí do sovince brala po dvou, a několik jich vyděsila když vpadla dovnitř, opřela se o dveře a konečně si dovolila se na chvíli vydýchat, plíce jí neskutečně páleli od běhu.
Pomalu na ní začali dopadat výčitky, i přes jejich chování k ní neměla na Nevilla takhle vyjet, nebyla to jeho chyba a ani její, ale tý malý krutý zrůdy.
Zaskřípala zuby až jí rozboleli, a hůlkou vykouzlila kus pergamenu a brk, její zpráva byla krátká a ne dobře čitelná ale to ji bylo jedno.
Vzkaz dala do malé obálky na kterou napsala
'Matka' když si ale uvědomila co napsala, zlostně to přeškrtala, a jednoduše napsala iniciály B.B.
Neměla vůbec tušení jestli jí ten vzkaz dojde, a posílat svojí osobní sovu by určitě byla chyba, a tak popadla první která ji přišla pod ruku.

"Dones to na Malfoy Manor, tenhle dopis patří Bellatrix Lestrangeové." Zadívala se sově do očí po té co malou obálku vložila do jejího zobáku, a pustila jí ven. Unaveně si sedla na chladnou zem, a zavřela oči, bylo jí jasné že jí brzy budou hledat ale teď potřebovala být chvíli sama.

Netušila jak dlouho na chladné zemi seděla, venku se začalo stmívat když se dveře se zavrzáním otevřeli, a postava na kterou se ani neobtěžovala podívat vešla dovnitř.
Jen koutkem oka zachytila černý plášť, a na sucho polkla, proč jen měla tušení že přijde zrovna on?

"Nemusel jste pro mě chodit, vrátila bych se sama." Hlas měla maličko nakřáplý jak několik hodin nepila, a seděla tam v tom chladu, zaslechla tiché povzdychnutí a jeho ruka se objevila v jejím zorném poli, upřímně byla překvapená že na ní ještě neječí.

"Pojďte slečno Grangerová, uvařím vám čaj, a pak mi uděláte ten lektvar který se vám dneska nepovedl." Nebyla to ani prosba a ani přikázání, na chvíli se mu zadívala do tváře než se chytla jeho ruky, a dovolila mu tak jí zvednout na nohy. Na vzdory chladu který cítila, jí jeho ruka vlila do těla příjemné teplo, s povzdychem jen krátce a beze slov přikývla, vydala se společně s ním zpátky do hradu.