exchange

9.

Přes zprávy jsme se snažili vymyslet s Connorem kdy bychom asi mohli jít hrát ten hokej a kam, a taky kdy půjdeme spolu zkusit tu sestavu na led.

Jo měli jsme těch plánů hodně. Akorát je bylo těžší uskutečnit.

Takhle během sezóny on měl starostí taky dost. Už teď byl nejproduktivnějším hráčem týmu a patřil zatím mezi nejlepší v lize.

Prý jsem za to mohla hlavně já, že ho dokážu skvěle rozptýlit, podpořit a zároveň připravit na zápas. No ještě že ne jen rozptýlit, ale celkově mi přišlo že máme na sebe docela dobrý vliv.

Jen škoda že jsme se nestíhali vídat každý den. Jak byl Connor tady v Chicagu, chtěli ho nějaký novináři pro rozhovory, videa a radši nevím co vše. Chudák z toho byl trochu na větvi.

A já začínala být na větvi z Michaela. Už jsme si i přestali psát a já doufala že teda aspoň bude chodit na ty tréninky, což zatím dělal.

S Connorem jsme se viděli až den před tím co měli odlétat do Las Vegas, Jo bylo toho prostě hodně pro oba dva. A jako minule jsem si za ním zaběhla na snídani.

,,Tentokrát není zápas, takže ochutnáš další moje umění." Řekl jen co otevřel dveře.

,,Dobře.. Já jsem ale spíš ráda že tě vidím než to že dostanu jídlo." Pousmála jsem se.

,,Já jsem lepší jak jídlo?" Divil se.

,,Ano, ty mi děláš větší radost a navíc jídlo už je zastaralá psychická pomoc."

,,Něco se děje že jo?" Poznal to. To jsem svůj smutek a neštěstí už dávala tak najevo?

,,Eh, no, jakoby.." Nevěděla jsem jestli mu nějaké své problémy můžu říct, protože on se mi ještě taky moc neotevřel.

,,Povíme si to po jídle ano?"

,,Dobře.." Přikývla jsem. Dneska připravil rozpůlenou bagetu a na ní nějakou slabou a dobrou omeletu se šunkou a k tomu zeleninu. U toho jídla jsem si všimla že taky není úplně svůj.

To co se to s námi děje?

,,Kdo z nás začne?" Zeptala jsem se, když jsme si sedli společně na pohovku naproti sobě.

,,Počkej, já asi nepotřebuji..."

,,Potřebuješ. Taky tě něco trápí, takže dělej, říkej." Popohnala jsem ho. Koukal na mě hodně nejistě, myslím že by nejraději utekl, jenže neměl kam.

,,Je toho hodně.. celkově hodně. Tréninky, novináři, zápasy, rodina, škola, ty, kámoši a nestíhám nic." Vypadlo z něj po chvíli.

,,Vím že takový život hráče NHL je a vůbec mě, ale jak nejsem úplně ještě západlí v tom týmu není to takový lehký. Spoluhráči a i trenéři čekají že je potáhnu, protože jsem prostě podle všech nový McDavid nebo Kane. Do toho teď ty reportéři tady, jsem se vrátil po tripu, chtěl si odpočinout a místo toho jsem byl furt pryč. Domů volám po nocích a nebo se ségrou si jen píšu jako s ostatními kámoši, protože na víc není čas. A do toho se chci vídat s tebou. Ten tlak, očekávání a to všechno co musím, to je prostě hodně, i když jsem se na to chystal a věděl že to tak bude."

,,Potřebuješ nějaký úprk od reality." Špitla jsem, moc jsem nevěděla co mu na to hned říct.

,,To jsem si uvědomil že už mám." Odpověděl mi.

,,Jaký? Asi není dostatečný tím pádem."

,,Není, protože to seš ty a tvoje krasobruslení." Ehm, já? Cože?

,,Jakože já?" Ukázala jsem sama na sebe.

,,Ano. Myslíš si že si k sobě takhle pouštím víc holek?"

,,Co já vím, hokejisti jsou tím proslulý." Pokrčila jsem rameny.

,,Kdybych dělal ještě to, den by musel mít minimálně 30 hodin. A taky já to hlavně nedělám, ani jsem to nezkusil, proč taky.."

,,To je jeden z důvodů proč mě překvapuje to, že sis zrovna mě pustil takhle k sobě. Vždyť na mě není nic speciálního, humor mám téměř nulový, táta je tvůj trenér.."

,,Zakázané ovoce nejlépe chutná. Když jsem tě každý den na tom ledě viděl, vycítil jsem že potřebuješ pomoc. A ty máš dobrej humor, jen to chce dobrou náladu." Přerušil mě. Tohle téma bylo divný, ale docela zajímavý.

,,S tím prvním musím souhlasit. Sice jsme toho moc neochutnali,avšak to se třeba někdy změní.." Ano měl to být dvojsmysl.

,,A teď říkej ty." Mrkl po mě.

,,Vyústění situace a pomoci bude stejné to ti řeknu hned." Naznala jsem.

,,Jednoduše už to vězení co mám nezvládám. Ano já vim, že mě táta zas až tolik nehlídá a když jste na tripu, můžu dělat věci a průšvihy jaký jen chci, ale to já ani snad nechci. Akorát závidím životy ostatním, ti si užívají, chodí do školy, mají vztahy, chodí na zábavy, nakupovat, mají kamarády, dělají různé blbosti a já sedím doma na zadku se svým tátou a jednou za den jdu na led, kde se vidím s tím debilem. Můj sen bylo hrát hokej někde v lepší soutěži, jenže místo toho já tady teď krasobruslím. Nemám na to ani postavu, protože jsem byla vychovávaná k hokeji a ne ke čtyřiceti kilům i s postelí a to mi Michael s tátou také často říkají že bych měla zhubnout a já blbka dřív chtěla a dělala to dost nehezky a rapidně. Z toho už jsem sice pryč, ale štve mě můj život. A teď přišlo světlo..."

,,Já.." Šeptl Connor.

,,Ano. Já jsem světlo pro tebe, ty pro mě. Hezky se osvětlujeme." Zasmála jsem se.

,,A stačí nám to?" Položil dost zvláštní otázku.

,,Ne... Jsme spolu málo nebo by si to chtělo vynahrazovat jinak.." Sofie přestaň používat ty dvojsmysly!

,,Na to jinak je brzo.." Uchychtl se. Super, pochopil to.

,,Jo no jo, právě.."

,,Ale mohli bychom se k tomu společně nějak dopracovat že. Zvládneme to, teď máme oba dva jen slabší chvilky. Já si musím zvyknout a on ten zájem za chvíli přejde, v týmu se usadím a ty.. musíš se trochu uvolnit, začít chodit do města a být trochu ve společnosti, sice tě hlídá tvůj táta, ale když je s námi na tripu, můžeš si dělat cokoliv, chodit právě nakupovat, klidně můžeš do arény na led hrát hokej, cokoliv." Začal uvažovat.

,,Já vím.. akorát zas sama, ale to je jedno, aspoň bych chtěla být víc s tebou."

,,Budeme. Pojď, jdeme si zlepšit náladu tancováním." Zvedli jsme se a v docela pochmůrné náladě se věnovali tréninku. Nemuseli jsme, stejně to co jsme trénovali nám bylo na nic.

Ale oba dva jsme při tom částečně vypli. Vzájemné dotyky, puštěné písničky, to nám oběma stačilo.