ALMA MATER

II.

„Hermiono, už je to přes pět let," po chvíli řekl Harry.

„Pět let nebo pět měsíců. Pořád je to málo."

„Nechci ho obhajovat, ale..."

„Tak to prosím Harry nedělej. Stačí, že ho uvidím na oficiálním výročí ukončení války na Ministerstvu. Jednou za pět let je až až," rázně řekla Hermiona a Harry věděl, že tohle téma už nemá cenu otvírat.

„No a jak jdou obchody?" změnil téma náhle a natáhl se pro další kousek koláče.

Hermiona se rozzářila. „Výborně, dostala jsem se k velmi zajímavému rukopisu z Francie, teda on je to jako přepis starofrancouzštiny. Ale mám pocit, že části jsou přebrány z jednoho arabského alchymistického svitku, ale ještě to nemám ověřeno. Příští týden mám domluvenou schůzku v londýnské knihovně, tak uvidíme. Ale představ si Harry, to by bylo naprosto úžasné, kdyby se potvrdila teorie ar-Razího....

Harry přestal poslouchat. Automaticky přikyvoval, usmíval se a tvářil se zúčastněně. Hladce vklouzl do modu, který během školních let po boku Hermiony dovedl k dokonalosti. A který dodnes používal na týdenních poradách bystrozorského oddělení.

***

„Harry!" zakřičel mu do ucha vysoký hlas.

Rychle vyskočil od stolu, židle bouchla o podlahu a odněkud z rohu se ozvalo se ozvalo kočičí zavřískání. Hůlku měl okamžitě v ruce a zaujal útočný postoj. Naproti němu stála bohyně pomsty.

Jeho bohyně pomsty.

Ginny.

„Harry Pottere, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč spíš u Hermiony v kuchyni a nejsi už dávno doma? Ron mi poslal odpoledne sovu, že jdete po těch finských čarodějích a pak už žádná zpráva. Ani od něj, ani od tebe! Víš, jaký jsem měla strach? Už jsem tě viděla někde rozsápaného na blatech nebo pod ledovým příkrovem...ti finští šmejdi mají opravdu hnusné kletby.

„Ehm," pokusil se něco namítnout Harry.

„Ještě jsem neskončila," rázně ho přerušila jeho žena. „Díkybohu Hermiona mi poslala zprávu přes krb, že jsi u ní usnul. Jediná z vás má v hlavě mozek. Vůbec nechápu, jak může to vaše oddělení bez ní fungovat. Každopádně, seber si věci a jdeme domů. Večeři ti ale ohřívat potřetí nebudu."

Harry zastrčil hůlku do pouzdra v rukávu, pročísl rukou i rozčepýřené vlasy a přistoupil ke své ženě blíže: „Ale Ginny..."

„Ať tě to ani nenapadne Harry, jsem opravdu, ale opravdu naštvaná," odsekla a otočila se směrem k Hermioně.

„Děkuji moc za zprávu Mio, ti chlapi fakt vůbec nic nechápou. Pořád jsou jako malé děti."

Hermiona jemně pokrčila rameny „Není za co Ginny. Můžu se stavit příští týden u tebe v práci? Budu v Londýně, mohly bychom skočit na oběd."

„Budu moc ráda," usmála se Ginny a vydala se ke schodišti dolů.

„Jdeme, hrdino!"

Harry ji se následoval s mírně sklopenou hlavu. Když procházel kolem Hermiony, sykla mu do ucha „To máš za to, že mě neposloucháš a usínáš."

Harry otočil hraně oči v sloup a zašeptal zpět: „To ti nedaruji, kamarádko.

***

Hermiona je od dveří vyprovázela pohledem a když uslyšela dvojí prásknutí úspěšného přemístění, zamkla, zabezpečila přízemí kouzlem a vydala se do svého malého bytu.

Podobně jako prostory o patro níže, i tyto byly doslova přeplněné knihami. V ústředním pokoji hodila do krbu nové poleno, až oheň hladově zapraskal a šla umýt do kuchyně hrnky od čaje. Najednou tu bylo ticho.

Hermiona jakoby zamrzla a zadívala se do temné noci.

Už si ani nepamatovala, jaké to je s někým žít. O někoho mít strach. Na někoho se zlobit. Na někoho se večer těšit. Vlastně Ginny trochu záviděla.

Zavrtěla hlavou. Ne, Ginny má štěstí. Harry je prostě Harry. Jeden z tisíce.

Na ní prostě vyšel ten tisící první. I když ho milovala, přizpůsobovala se mu, dělala vše, co mu na očích viděla. A i to mu bylo málo. Chtěl všechno teď a hned.

Položila hrnky na polici, mávnutím ruky zhasla a přešla do místnosti s krbem, kde se schoulila v obrovském křesle. Na klín ji vyskočila rezavá koule a uvelebila se ji v klíně. Hermiona se opřela hlavou o opěradlo, koukala do plamenů a drbala Křivonožku za uchem.

Možná opravdu bude za pár let další stará Figgová, jak po ní křičel Ron, když od něj před pěti lety odcházela.

Stará paní Figgová s desítkami koček, která žije sama.