ALMA MATER

XIV.

 Kdyby někdo právě v tu dobu vkročil do knihovny, byl by zcela jistě v šoku z toho, co by spatřil. Možná by si i myslel, že je pod matoucí kletbou. Na zemi se totiž pomalu pohyboval a převaloval černý objekt neurčitého tvaru, ze kterého se neslo dívčí: „Promiňte. Pardon. Můžete. Promiňte." A následné zavrčení: „Mlčte, slečno Grangerová a chytněte se pořádně."

Po nekonečně dlouhé chvíli plné rozpaků a nechtěných vzájemných doteků se profesor lektvarů překulil na záda s pevně přitisknutou Hermionou v náručí. Oba rázem povolili vzájemné objetí, ale jen tak, jak jim to povolovala kniha mezi jejich hrudníky.

Severus Snape se uvolnil, úlevně vydechl a přivřel oči. Konečně mohl dát vale napětí v celém těle. Kromě zmírnění bolesti svalů ale také začal cítit něco nového. Příjemné teplo linoucí se z dívčina těla. Kdy naposled vlastně cítil podobné cizí lidské teplo? V duchu se zamračil.

Je to už dlouho. Neměl rád, když mu někdo narušoval osobní prostor. A pokud to dotyčný i přesto nerespektoval, draze za to zaplatil. A teď na něm svíjí ta drzá nebelvírka. Jak nenasytná kočka. Svíjí?

Otevřel oči a zadíval se na bolestí staženou tvář slečny Grangerové.

„Jste v pořádku?" zeptal se a mimoděk zkontroloval knihu, jestli náhodou nikde nevyklouzává.

„Ehm, nevím. Zřejmě mám jen naražená žebra. Možná jsou zlomená. Zkusím si je vyléčit..." řekla a natáhla se po své hůlce, která se válela nedaleko nich na podlaze. Tam, kde ji vypadla z pouzdra všitého do rukávu hábitu.

„Ať vás to ani nenapadne," okřikl ji Snape a strhl ji ruku stranou.

„Prosím?" zareagovala Hermiona pohoršeně.

Snape si promnul nos a rezignovaně začal: „Slečno Grangerová, jsme pod neznámým druhem zlodějské kletby a vy chcete na sebe zkoušet diagnostické a léčivé kouzlo? Nemáte náhodou i otřes mozku? Pokročilá kouzla druhé úrovně jsou v našem stavu naprosto vyloučena. Navíc v této oblasti mám daleko více zkušeností než vy, v případě potřeby bych vás vyléčil já.

Hermiona se na něj překvapeně podívala, zasunula si pramen vlasů za ucho a trochu se usmála. Byla mile překvapena, že i přesto, jaký je Snape nebetyčný mizera, tak trochu na ní myslí a záleží mu na ní.

Je tak ohleduplný i v posteli?

Ale no tááák, před chvíli mu div nevyškrábu oči za tu sprostou nabídku a teď o něho jevím očividný zájem? To je určitě ta kletba. Ta za to může. Tak je to.

Snape si jejího zjihnutí nevšiml a pokračoval: „Byl bych blázen, abych vám dovolil praktikovat léčitelskou magii v mé bezprostřední blízkosti. Tyto kouzla bývají ošemetná a nerad bych přišel například o ledvinu vaší vinou."

Hermionina představa o citlivém profesorovi Snapeovi se zhroutila jako domeček z karet.

„No dovolte," ohradila se příkře Hermiona. „V léčení mám jistou praxi, to víte vy sám nejlépe. Nebýt mě, tak tady vůbec nejste" zvyšovala hlas.

„To máte pravdu," odplivl si jedovatě Snape. „Nebýt vás, tak bych si té Zlodějské kletby všiml a přinutil bych na místě Ellesméreho sejmout ji z té zpropadené knihy. A touto dobou bych byl jistě už u sebe v kabinetě. A sám. Proč jste na mě vůbec sahala, ženská jedna zatracená?" zaklel hlasitěji.

„Myslíte dnes nebo před deseti lety?" nevydržela to Hermiona a vpálila mu výtku nazpět. Nato sykla bolestí a svraštila obočí.

Snape spolkl další poznámku, která se mu drala na jazyk, a místo toho ji přiložil dlaň pod lopatku. Šířilo se z ní příjemné teplo, vlna horka se přelila její přes pochroumaná žebra a celou oblast znecitlivěla. Hermiona vzdychla. Tentokrát ne bolestí, ale úlevou. Pak překvapivě otevřela oči a podívala se do těch černých, temných, které se na ní zespoda upínaly.