ALMA MATER

III.

Hermiona stála před omšelou budovou v Primrose Hill a čekala na vhodnou chvíli. Sotva kolem ní prošel poslední hlouček rozjívených dětí, téměř neznatelně si nechala vklouznout hůlku do ruky a s pohledem upřeným na šedivé průčelí zašeptala krátkou formuli.

Sklo zaprášené výlohy se jemně zavlnilo, Hermiona se ještě jednou opatrně rozhlédla kolem a vstoupila přímo do ní. Bylo to jako vstoupit do osvěžující mlhy vonící po citrusech. Oddělení kouzelnických sportů mělo ten nejvoňavější kouzelnický vstup, který kdy Hermiona zažila.

Praktické, pomyslela si se vzpomínkou na veškerý odér mudlovských i famfrpálových šaten a sportovišť obecně.

Po krátkém zorientování se v malé vstupní hale se vydala chodbou vpravo a v rychlosti četla jména na dveřích. Cestou se vyhnula pěti zlatonkám, jednomu mladému kouzelníkovi letícím na koberci a dvěma sadám kouzelnických šachů, evidentně na útěku. Konečně našla ty správné dveře a vzala za kliku.

Ginny seděla za obrovským dubovým stolem, něco zuřivě psala na pergamen a kolem panoval snad větší chaos než na chodbě. Nad hlavou ji zuřivě létaly papírové vlaštovky, v rohu se zmítala připoutaná sada košťat a něco Hemioně neznámého vybuchovalo v pevně zavřené truhle uprostřed kanceláře.

„Ehm, Ginny, tak jsem tady," odkašlala si Hermiona a snažila se nevšímat rachotění v rohu.

Ginny zvedla hlavu a vesele se na ni usmála: „No konečně, už jsem se bála, že nepřijdeš. Potřebuji nutně pauzu. A hlavně na chvíli zmizet z tohohle blázince. Dneska toho máme nějak moc," rozmáchla se rukou a shodila na zem štos pergamenů.

„Vážně nepotřebuješ něco dodělat?" zeptala se Hermiona podezřívavě.

„To počká," pohodila hlavou Ginny a rychlým švihem hůlky nechala vzplát papírové vlaštovky nad hlavou.

„Ginny, to byly vyhlášky z Ministerstva!" zvolala zděšeně Hermiona.

„No jo, co naděláš. Pošlou nové, uvidíš. Oni jsou fakt zvyklí."

Hermiona tiše zaúpěla, ale na to hned přísně dodala: „Já se nedivím, že z vašeho oddělení udělali odloučené pracoviště, ale jako všechno má své hranice Ginny. Tak nebo tak, pořád jste součástí Ministerstva kouzel a mělo by to nějak vypadat."

Ginny rychle přiskočila k Hermioně a chytla ji za ruku: „Prosím tě pojď, než nám to tu celé zorganizuješ a napíšeš štítky na každou věc, kterou najdeš. Jdeme na ten oběd, znám nedaleko jednu výbornou restauraci." Táhla šokovanou Hermionu ke dveřím, opatrně je otevřela a vystrčila hlavu. Poté se ke své přítelkyni otočila a dodala: „Bude lepší, když teďka zavřeš oči a otevřeš je až ti řeknu."

***

Za půl hodiny už obě seděly v příjemné útulné indické restauraci s výhledem do parku, srkaly vychlazené mangové lassi a čekaly na objednané jídlo.

„Tak co říkáš, dobré že?" prohodila Ginny.

„Myslíš to vaše pracovní doupě nebo restaurace?" zeptala se Hermiona zvědavě.

„Pche, víš jak jsme rádi s klukama, že jsme vypadli z toho zaprděného ústředí?" ušklíbla se Ginny.

„Nezapomeň, že na tom zaprděném ústředí pracuje tvůj manžel," řekla Hermiona a napila se. „No a jak vlastně dopadlo to vaše usmiřování?"

Ginny se začervenala.

„Dobře, beru otázku zpět. Detaily z vaší ložnice opravdu vědět nepotřebuji," zasmála se Hermiona.

Na stole se najednou objevily misky voňavých omáček, kardamonová rýže a placky, ze kterých se ještě kouřilo.

„Miluju kouzelnické restaurace," podotkla Ginny a natáhla se pro nejbližší misce. „Harry mi říkal, že nechceš jet na to letní setkání v Bradavicích. To kvůli Ronovi?" zeptala se náhle, až Hermioně zaskočila placka v krku a rozkašlala se. 

„Eh eh, Ginny, ty jdeš fakt rovnou na věc," vyloudila ze sebe Hermiona mezi záchvaty kašle.

Ginny pokrčila rameny. „Však mě znáš. Já se s nikým nemažu. Ani s tebou Mio. A rovnou ti řeknu, že děláš pěknou blbost, že se pořád bráchou necháš omezovat. Je to vůl, to víme obě. Ale prosím tě, je to pět let. Pět!"

Hermiona zamručela do talíře.

„A přijdeš o hodně věcí. Fred s Georgem vyprávěli, že na jejich srazu se profesor Kratiknot tak opil ohnivou whisky, že recitoval Ossianovy zpěvy na lustru Velké síně. To musel být zážitek," smála se Ginny.

Hermiona zvedla oči od jídla. „A kde se tam vzali Fred s Georgem? Vždyť školu nedokončili a OVCE nemají."

„Znáš dvojčata ne? Ti se dostanou všude. Bombardovali starou McGonagallovou s tolika prosbami, že je nakonec taky pozvala. Ale myslím, že toho dodnes lituje. Ti dva totiž po hradě nechali tolik dárečků pro děcka, že je Filch nacházel všude možně ještě o Vánocích. A dokážeš si představit, co za dárečky to byly. Myslím, že madam Poppy se půlrok nezastavila. A Snape prý vařil tolik lektvarů na ošetřovnu, že se z něho kouřilo i ve dne. Ale to myslím, že to bylo spíše vzteky, " dodala Ginny a namočila si placku do sytě žluté omáčky. „Hmm, tuhle zkus, ta je výborná."

Hermiona ledabyle sáhla po kusu placky.

„No stejně, já jsem OVCE prakticky splnila až o rok později, tak nevím, proč bych měla jet na setkání letos."

Ginny se na ni otočila: „Tak to snad byla jen formalita ne? Oficiálně jsi dokončila školu v termínu, jako celý váš ročník. Tak se nevymlouvej! Neříkej, že se ti nestýská po bradavické knihovně, po Hagridovi, po McGonagallové...ta se na tebe těší prý obzvlášť...po nebelvírské kolejní místnosti, po Skorobezhlavém Nickovi, po Nevillovi, Lence, po slavnostní hostině ve Velké síni...."

„...po Levanduli, po Malfoyovi, po všech nehodách na hradě, po tom, kdy nás kdekdo chtěl zabít, po baziliškovi, Filchovi a Snapeovi?" pokračovala ironicky Hermiona. „No to fakt teda nestýská. Myslím, že všeho toho budu mít dostatek na oficiálním ukončení výročí války na Ministerstvu. Všech těch vzpomínek, kdo zemřel a kdo co obětoval pro vyšší dobro. A k tomu jako třešnička na dortu Ron. A to vše zabalené do balícího papíru s obrázkem šťastného Zlatého tria s obrovskou mašlí od ministra kouzel. Ještě trochu přitáhnout a už nepoznáš rozdíl od oprátky."

„Ne, děkuji, Ginny, na tohle nemám žaludek. Tato tragikomická šaráda mi stačí jednou za pět let, a ne dvakrát během tří měsíců."

Ginny se na Hermionu vážně podívala: „Ono to asi nebude med pro nikoho Mio, ale zkus nad tím zauvažovat, jako nad oslavou života." Ale pak změnila tón a škádlivě poznamenala: „No co, třeba se na Ministerstvu konečně dočkáš poděkování od Snapea za záchranu života. Měl na to jenom deset let, takže třeba už tu děkovnou řeč vymyslel."

Hermiona se začala smát: „No to určitě. To dřív Hagrid zatančí sólo v Louskáčkovi, než mi Snape za něco poděkuje.

***

Cestou do kouzelnické knihovny Hermiona přemýšlela nad tím, co ji Ginny řekla. Oslava života? Oslava čího života? Jejího? Má oslavovat to, že její rodiče žijí někde v Austrálii bez vědomí toho, že mají nějakou dceru? Má oslavovat to, že jeden z jejích nejlepších přátel ji doslova využil a odhodil? Nebo to, že ztratila tolik let tím, že se snažila být někým jiným?

S těmito myšlenkami najednou do někoho vrazila ramenem. Byla zvyklá, s nosem v knihách pořád do někoho vrážela. Automaticky se omluvila a pokračovala se skloněnou hlavou v cestě. Ale ten někdo se po její omluvě zastavil, se zamračený pohledem se otočil a dlouho se na ní díval, dokud nezmizela v londýnském davu.