ALMA MATER

XI.

Po dokonalém faux pas v podobě nedospělého „Cožeto?" Hermioně rázem prolétlo hlavou snad tisíc věcí najednou.

Proč zmínil Ministerstvo?

Může vědět, co se tam doopravdy stalo?

Ne to je hloupost, nikdo to neví.

Ale je to Snape.

Ne, neví to.

Proč jsem se sakra nechala tak hloupě rozhodit. Ukázat slabinu nepříteli v prvním střetu, fakt paráda. To jsem se tedy ukázala.

Opravdu nemá tušení?

Proč se na mě ale tak divně dívá?

Do prdele, co když mi právě nahlíží do hlavy?

Rychle, honem rychle jiné myšlenky....Banánová zmrzlina. U Merlina, proč zrovna banánová? Jsem snad Brumbál? Horká čokoláda se šlehačkou. Pořád Brumbál???

Křivonožka cupující oblečení...sakra, zapomněla jsem zabezpečit skříň se spodním prádlem. Bílá krajková podprsenka, černé podvazky...Neee, tohle ne, na tohle nechci myslet!

Hermiona těkala pohledem sem a tam a začala rudnout. Snape tiše stál naproti ní a propaloval ji pohledem.

Ne v pohodě, nemám ho v hlavě, protože kdyby ano, už by tady umíral smíchy.

Začala se vnitřně uklidňovat a snažila se nabýt dřívější sebedůvěry. Vyjeknutí „Cožeto?" se pomalu rozplývalo do ztracena bez žádné další reakce a v místnosti se rozlilo poněkud trapné ticho.

Najednou se ale zepředu od knihovnického pultu ozval mužský hlas „Haló, pppppprofesore Snape, jste tttttady?" Snape se škodolibě ušklíbl na Hermionu.

„Sssslečno Grangerová?" ozval se Ellesmere znovu s větší naléhavostí. Hermiona mu úšklebek stejnou měrou vrátila.

Ze studovny vyšli oba zároveň.

***

„Aaa, tttady jste. A oba. Jistě jste se již ddddomluvili, jak si sssstudium rozvrhnete," usmál se starší čaroděj a poopravil si kulaté brýle na nose.

„No pokud jde o toto, nemyslím si, že by bylo vhodné, aby tady slečna Grangerová..." začal Snape odměřeným hlasem, ale Edmund Ellesmere ho zastavil zvednutím ruky.

„Co by nnnebylo vhodné, ppprofesore Snape?" podíval se na něj přísně skrz stříbrné obroučky. „Abych slečně Grangerové nnneumožnil nnnahlédnout do Rhaesových spisů? Ssstejně jako vy mě ddddnes oslovila s ppppožadavkem na jejich zapůjčení."

„Ale...," zkusil namítnout Snape, ale Ellesmere ho okamžitě zastavil. „Ano, vím, co jsem říkal pppřed večeří. Že sssslečna Grangerová pppřišla pppozdě. Mmmám snad ale upřednostnit vvvás, bbbývalého Smrtijeda před nnnnebelvírskou hrdinkou? Ano, ano, bbbyl jste viny zproštěn, vím. Vvvšichni to ví. Jste vvvválečný hrdina. Ale to ttttady slečna Grangerová ttttaké. Je to vaše bbbbývalá studentka a jak jsem ppppochopil během pár rozhovorů u ddddnešní večeře, dddokonce naprosto eeeexcelentní studentka. Ttttakže věřím, že nnnajdete způsob, jak se ddddomluvit. Ppppřece jen, a to nnnezapomínejme, jsme na akademické ppppůdě a tady platí: Quot capita, tot sententiae.*"

„Zato vy jste zářným příkladem ve sdílení knih," procedil tiše mezi zuby Snape.

Edmund Ellesmere na něj podezřívavě pohlédl: „Cccco jste ttto říkal, mmmladý muži?"