ALMA MATER

X.

„Cožeto?" doslova vypískla nebelvírka stojící před ním a její výraz sebevědomé čarodějky se zhroutil jako domeček z mudlovských karet.

Jak bylo snadné vyvést ji z míry, proběhlo mu pobaveně hlavou. Vůbec se od svého studia nezměnila. Tedy jistým způsobem se změnila. Prohlédl si ji nenápadně od hlavy až k patě. Pryč byla adolescentní dívka, kterých vidí desítky dennodenně během školního roku. Samozřejmě slečna Grangerová se od nich i tehdy lišila svým specifickým vzhledem a především chováním, ale i přesto...nyní před ním stála dospělá čarodějka.

Ale ve skrývání svých emocí zůstala na stejně žalostné úrovni jako v prvním ročníku, pomyslel si kysele s pohledem upřeným na její lehce červenající se obličej a těkající oči ze strany na stranu. Jako lapený ptáček.

Samozřejmě věděl, že už několik let nepracuje na bystrozorském oddělení, dokonce ani nikde jinde na ministerstvu. Že příčinou její kariérní sebevraždy byl zřejmě rozchod s tím tupcem Weasleym. Ano dokonce věděl i toto, ač milostné pletky svých bývalých studentů ho nikdy nezajímaly. Ale musel by být slepý a hluchý, aby se k němu nedoneslo, že hrdinské Zlaté trio se rozpadlo. Nepitval se v tom. Nezajímalo ho to. Jen to prostě vzal jako fakt a zasunul v hlavě do složky Nepodstatné a zcela zbytečné.

Co ale podstatné bylo a ne tak zcela zbytečné, byl fakt, že mohl konečně cestovat do Londýna a na ministerstvo bez obav, že se s ní někde potká v hale nebo ve výtahu. Grangerová najednou zmizela z kouzelnického světa a on se konečně mohl přestat plížit na oddělení patentů, které se nacházelo jen o patro níže než sídlila ta bystrozorská smečka, jak jim posměšně říkal.

Neměl z ní strach, prostě se s ní nechtěl potkat.

***

Probudil se čtyři měsíce po závěrečné bitvě.

Víčka se mu zachvěla a do se mu zabodly jehličky světla.

Tak takové to je v pekle? Není to zas tak zlé, čekal jsem to daleko horší...

Bílé bodavé světlo stahovalo svou intenzitu a prostor kolem něj začal dostávat tvar. O to více začal cítit své tělo. Obrovskou tíži na prsou při nádechu a ještě větší při výdechu, bodavou bolest krku, nepříjemný tlak v pravém koleni a neskutečnou pachuť kovu v ústech. Snažil se pohnout, ale přivodil si jen obrovskou bolest hlavy a nával žaludečních šťáv. Před očima se mu míhaly obrázky jako v mudlovském kinematografu, který navštívil jako malý kluk s Lily jednou v létě v Cokeworthu.

Voldemortův smích, odporná plazící se Nagini, Cruciatus, bolest a následný rozlévající se klid...ženská postava sklánějící se nad ním, držíc kus jeho košile na otevřené ráně na krku. Ruce, které mu jemně otevřely ústa a lily do nich všechny lektvary, které byly v dosahu. Dlaň, kterou si dotyčná odhrnula překážející vlasy a přitom si potřísnila čelo krví. Jeho krví. Ty zelené či, doširoka otevřené, které ho prosily, aby to nevzdával. Ne, nebyly zelené, ale měkké oříškově hnědé...

„Lily," vzdychl a téměř si pořezal jazyk o své suché rty.

„Pane Snape, pane Snape, vnímáte mě?" ozval se odkudsi zdálky ženský hlas.

„Pane Snape?" hlas zintenzivněl, až mu bolestně rezonoval v hlavě. Poté ucítil teplou vlhkou žínku na rtech a okamžitě se k ní žíznivě přisál.

„Khdee, kde to jsem?" zaskuhral řezavým hlasem, který sám ani nepoznával.

„Pane Snape, buďte v klidu, jste v bezpečí. Jsme u sv. Munga. Bitva skončila před čtyřmi měsíci. Úspěšně pro naši stranu," hlas získal na melodičnosti. „Byl jste těžce zraněn, je zázrak, že vůbec žijete." Poté na sobě ucítil na sobě probíhající diagnostická kouzla a sám se přitom snažil zjistit, co vše se s jeho tělem děje. V tomto případě nikdy nespoléhal na ostatní, ale pouze na sebe.

Po chvilce ticha se dotyčná, zřejmě ošetřovatelka, ozvala: „Musím vám říct pane Snape, to co jste vykonal, to je neuvěřitelné. Jste hrdina."

Doprdele, vskutku jsem v pekle.

Proklínám vás, Grangerová.

***

To byl důvod, proč se ji vyhýbal.

Zprvu proto, že ji nenáviděl. Nenáviděl ji za vše, co se mu stalo od toho srpnového bolestného probuzení u sv. Munga. Nenáviděl ji za to, že ho uvrhla do všeho toho zmatku a chaosu poválečného světa. Nenáviděl ji za každý soucitný pohled jeho směrem, kterých se mu dostávalo opravdu požehnaně.

Nenáviděl ji za to, že ho nenechala zemřít.

A pak to jednoho dne prostě přešlo. Nenávist byla pryč. Prostě odplula do neznáma a on se začal slečně Grangerové, dosud ne-Weasleyové, vyhýbat z toho důvodu, že by ji musel poděkovat za záchranu svého života. A tím si prakticky přiznat, že ji vlastně něco dluží. A Severus Snape není člověk, který by rád něco někomu dlužil.

Takže mu přišlo docela vhod, že po zmiňované mediální bouři dotyčná zmizela a s ní i jeho problém. Tečka. Vyřešeno.

Jeho radost neměla ale dlouhého trvání. To proklaté jméno nebelvírské vševědky začala po určité době nějak často skloňovat madam Pinceová. Následně se toho chytila i ředitelka McGonagallová na školních poradách a Snape byl jeden večer v naprosté agonii z toho, že Grangerovou snad přijmou do učitelského sboru. Asi po pěti hodinách neustálého přecházení sem a tam po kabinetu a po šesti skleničkách skřetí whisky ho Minerva přišla informovat, že pokud bude mít zájem o nové učebnice lektvarů či knihy pro pokročilejší studenty, má kontaktovat madam Pinceovou, která právě připravuje dodavatelskou smlouvu s novým knihkupectvím slečny Grangerové.

Neskutečná ironie.

***

A teď ji měl před sebou.

Hermionu Grangerovou, tu bez které by Potter nepřežil ani první školní rok. Nebelvírskou šprtku, která jeho osobně rozčilovala už od jejího prvního zvednutí ruky v hodině. Slečnu všechno znám, všechno vím - podívejte se na mě a pochvalte mě. A zároveň tu, která si dobrovolně uvázala tu rezavou weasleyovic kouli na nohu a očividně zahodila kromě klíče k zámku i mozek.

Ano, přesně tu, které se posledních pár let snažil vyhýbat. Život s ním stále hraje velmi nepěknou hru. To, že se setkají jednou za pět let na výročí konce války, s tím se smířil...je to tak oficiální akce, že více sešněrování býti nemůžou a každý zúčastněný raději zmizí, co nejdříve. Ale že na ni narazí před knihovnou v Londýně, na Příčné nebo dokonce naposledy se s ní a s mladou Potterovou téměř srazí v jeho oblíbené indické restauraci, tak to už je příliš. To není nepěkná hra, to je už od života hnusný podraz.

A teď tu stojí před ním a požaduje od Ellesmereho stejný spis, na který on čeká už dvacet let? Ano, dvacet! Nebýt jí, mohl to stihnout během minulého absolventského setkání před deseti lety...

No dobře, nebýt jí, on by byl asi mrtvý. Potter by byl mrtvý už v prvním ročníku, Bradavice by padly daleko dříve a Voldemort by na zdejší akademické půdě pořádal setkání maximálně pro smrtijedy.

Ale proč, u Merlina! Proč to zrovna musí být ona?

Ty měkké oříškové oči ho pronásledovaly po mnoho nocí. Jak rád by je odehnal, ale ony se stále vracely znovu a znovu. Dívaly by se na něj i teď s tou tichou prosbou, kdyby se on sklonil k ní, jako ona kdysi k němu?

K čertu s očima!

Teď žádné oči neprosí, teď jen něco chtějí. Chtějí přístup k knize. K jeho knize. Ale počkat, mohla by tohle být příležitost splatit svůj dluh? Přenechat knihu jako poděkování za záchranu života?

Ehh, to je směšné. Nepřijatelné. Neakceptovatelné.

V žádném případě vám ten svazek nepřenechám slečno Grangerová. A už vůbec se s vámi o něj nebudu dělit nebo trávit s vámi čas.

Ano, život se mnou hraje podivnou hru, ale teď jsem na řadě já. A já ji budu hrát podle svých pravidel.