ALMA MATER

IV.

Hermiona s povzdechem zavřela další svazek a položila ho vedle sebe na stále zvyšující se hromadu knih. Pročísla si rukou vlasy a unaveně promnula spánky.

Venku za okny se již setmělo, knihovna byla zahalena do šera, jen tu a tam svítilo světýlko nad hlavami studujících. Zašustily stránky, sem tam zaškrábal brk a zprava se linul z chodby plné knih tlumený hovor. Hermiona si podepřela bradu a zahleděla se do svých poznámek, které se ji únavou slévaly dohromady. Nakonec se zvedla, papíry srovnala do úhledné kupičky a zastrčila do příruční brašny. Do náruče vzala hromadu prostudovaných děl a vyrazila ke knihovnickému stolu.

„Našla jste, co jste potřebovala slečno Grangerová?" zeptala se se zájmem knihovnice.

„Částečně, madam Carcroftová," odpověděla Hermiona a položila opatrně knihy na desku dubového pultu. „Našla jsem spoustu poznámek ve španělských grimoárech, jak jste mi radila. Ale ten přepis tam není celý, jen fragmenty, které jsou známy i v anglických svazcích."

„A co ty arabské svitky?" pokračovala paní Carcroftová, zatímco přebírala knihy a vkládala je do jednotlivých vozíků.

„Ty jsem taky prošla, všechno pozdější vydání. Mimochodem děkuji za vylepšenou formuli překladatelského kouzla," usmála se unaveně Hermiona.

„Není za co, drahá. Tahle jemná úprava se ukázala jako velmi užitečná při překladu právě arabských textů. Zachytí lépe jemné nuance semitského písma než klasické známé Trasmitto," dodala knihovnice. A když položila poslední svitek nahoru na vozík s nápisem Středověké texty - ulička IV, otočila se na Hermionu. „Nechcete si dát čaj, slečno Grangerová? Ráda se dozvím, co nového máte v obchodě a co nového v knižním světě. Nebráním se ani mudlovské literatuře, však víte jaké," a uličnicky mrkla.

Hermiona se tlumeně zasmála a hraně se zděsila: „No paní Carcroftová!"

„No co co, ženská je pořád ženská. Ať je ji šestnáct nebo šedesát. Pojďte dozadu, drahá, celá knihovna nemusí vědět všechno. Tady i knihy mají uši," pokynula knihovnice Hermioně a podezřívavě se podívala kolem.

***

Rozhovor dvou žen zapálených pro literaturu všeho druhu by spoustě lidem připadal nudný a fádní, ale pro obě zúčastněné to byla nesmírně obohacující a vzrušující konverzace. Když probraly všechny nejnovější knižní drby, téma se stočilo opět na nejnovější Hermionin badatelský projekt.

„Kdybych měla v ruce původní verzi daného arabského rukopisu, možná bych mohla prokázat přímou vazbu na ar-Razího na pozdější středověké alchymistické rukopisy! No nebylo by to úžasné?" máchla Hermiona rukou tak vášnivě, až z hrníčku čaje vystříklo pár kapek na koberec.

Paní Carcroftová se zasmála: „Drahá, vy jste se měla dát na akademickou dráhu a ne se zašít v knihkupectví. Jako úžasné by to nazvalo jen velmi malé procento kouzelníků. Naprostá většina z nich by nad tím mávlo rukou s poznámkou o nepraktických nesmyslech z minulosti."

Hermiona pokrčila rameny: „Je to jen takový koníček, kterým si krátím volný čas."

Starší žena se rozesmála naplno: „No vy se mi jen zdáte! Prý koníček! To jsem ještě nezažila."

Pak se ale zarazila a svraštila čelo. „Ale vlastně znám podobně bláznivého čaroděje....pardon...neberte si to osobně. Ale jak on se jen jmenuje, hmm," mnula si knihovnice bradu. „Pamatuji si, že se naše knihovna od něj chtěla koupit jednu starou sbírku rukopisů z 13. století, ale poslal nás k šípku. A to doslova, museli jsme se týden prosekávat křovím k hlavnímu vchodu..."