ALMA MATER

VII.

Vstupní hala byla decentně vyzdobena divokými letními květy a vřesem. Žádné opulentní girlandy plazící se po stěnách jako na Ministerstvu. Paní Begstoneová po levici spokojeně zamlaskala: „Pomona se překonala. Tohle ji musím rozhodně pochválit." Hermiona souhlasně kývla. Opravdu, tak příjemně působící vstupní halu nikdy neviděla. Byla zde zvyklá na strohá schodiště, temná zákoutí a všudypřítomný studentský hluk a nervozitu, ale teď si připadala, že i vzduch je prosycen zlatavým létem a světlo se rozlévá všude jako tekutý med. Prohlížela si halu odshora až dolů, jako kdyby tu byla poprvé, i když zde samozřejmě za svých studentských let procházela tisíckrát.

Mathylda povzbudivě stiskla Hermioně paži. „Je to šok, že? Přijít zde jako dospělá čarodějka. A ještě vy drahoušku, po těch všech hrůzách, co jste zde všichni zažili." Pocit teplého léta se rázem ztratil a proměnil se v lezavý těžký mráz. Hermiona ztuhla a pevně stiskla čelist. Starší čarodějka si ale ničeho nevšimla, poplácala Hermionu blahosklonně po ruce a vrhla pohled ke skupince žen u úpatí schodiště. „Nedá se nic dělat, drahá, vlak očividně ještě nepřijel, takže mladého pana Pottera si odchytím později. Ale vidím mé bývalé spolužačky, takže se prozatím rozloučím," dodala rychle a vyrazila kulhavým krokem směrem k hloučku starších žen a cestou si opravovala síťku na svém klobouku.

Hermiona se rychle nadechla, vydechla a mrkáním zahnala deroucí se slzy.

Dost holka, snad se nerozbrečíš hned na prahu Bradavic.

Rozhlédla se kolem ve snaze najít taky někoho známého. A podařilo se ji to poměrně rychle. 

„Lenko," zavolala na postavu prohlížející si velký obraz v rohu haly. Lenka Láskorádová se otočila a se širokým úsměvem jí zamávala nazpátek.

„Ahoj Nebelvírko," vyhrkla Lenka s upřímnou radostí, když k ní Hermiona dorazila. „To jsem ráda, že jsi tady! Všichni jeli prý vlakem, ale ještě nedorazili. Víš, že tento obraz je tady asi nový? Nikdy jsem si ho nevšimla."

Hermiona po očku mrkla na dílo, kde se dva trollové mydlili hlava nehlava. „Tak to opravdu nevím. Mám pocit, že podobných válečných obrazů jsem tady viděla stovky," usmála se. Lenka se ještě jednou podezřívavě podívala na obraz, kde právě jeden troll hodil po tom druhém celý kmen stromu, a neznatelně potřásla hlavou. 

Hermiona se v duchu usmála, Tuhle holku opravdu měla odjakživa ráda. Lenka je prostě člověk, se kterým v mžiku zapomenete na starosti běžného života, pokaždé vám vnese totiž nový pohled na svět. Spoustě lidem připadalo její chování naprosto chaotické a bláznivé. A to ani nemuseli znát jejího otce, který byl doslova synonymem extravagance a prvoplánovité šílenosti. Ale Hermiona od první chvíle věděla, že pod vnějším chaosem se skrývá nesmírně inteligentní a empatická dívka.

„Lenko, budeš mít zítra čas se zastavit za mnou na chvíli do knihovny? Budu tam trávit zřejmě celý den a ráda bych znala tvůj názor na jeden problém. Akademický samozřejmě," dodala Hermiona rychle, když viděla veselý záblesk v Lenčiných očích.

Sice inteligentní, ale zvědavá. Příšerně zvědavá.

„Ráda bych, ale zřejmě nebudu moct," ztišila hlas Lenka a pokradmu se podívala okolo. „Dostala jsem pozvánku na setkání Ala Corvus."

„Ala co?" svraštila obočí Hermiona.

„Ala Corvus. To je přísně tajný absolventský havraspárský spolek. Představ si, dostala jsem pozvánku hned na prvním výročním setkání, no není to úžasné? Hned po uvítací večeři zmizíme do prostor původního hradu, do komnat Roweny. Má to být naprosto úžasné místo!" šeptala vzrušeně Lenka.