We are not meant to be. // Tom Kaulitz

15.

Akce hledá se Bill pokračuje. Jdeme k tomu klubu a modlíme se, že bude Bill poblíž.

Najednou mi začal vibrovat telefon. Bill.

„Averyy?" zněl pěkně opile i přes ten telefon. Všichni ostatní ho slyšeli a poslouchali.

„Já se tu bojíím sám" něco žblechtal, ale uvědomila jsem si, že do té zprávy psal, že má skoro vybitý telefon.

„Bille poslouchej mě." řekla jsem nervózně. „Popiš nám, kde jsi. Jdeme pro tebe."

„Nooo takhle... jakoby já si pamatuju jo." Škytl a pokračoval. „Že jsem jel s takovým pěkným borcem autobusem k němu na hotel, ale ten hajzl mě tady nechal.. chápeš to?" Zasmál se.

„A jaká je adresa?" Snažila jsem se z něj vypáčit.

„Prosimtě dej mi ho." vytrhl mi Tom telefon z rukou.

„Bille poslouchej mě." Zněl pěkně naštvaně. „Okamžitě mi řekni adresu, nebo až tě najdeme ti nakopu prdel." stiskl pevně telefon a naběhly mu žíly na ruce. Chvilku si povídali, spíš dohadovali a pak z Toma vypadlo:

„On je u nějaké pojebané fontány.." dal si hlavu do dlaní.

„Kde je tady kurva nějaká fontána?!" vypadal už hodně nervózní a já se nedivím. Bylo půl druhé ráno, absolutně to tady neznáme, Billovi se co nevidět vybije telefon a jsme už vážně unavení, ale to je teď to poslední.

„Avery ty bys to mohla vědět." ukázal na mě Gustav, protože věděl, jak mám Italii nastudovanou.

„Počkej nech mě přemýšlet.." zamyslela jsem se. A pak mi to došlo. Nejbližší fontána, která tu momentálně je, je Piazza Castello Fountain.

„Něco mě napadlo." zamyšleně jsem na ně koukala. „Asi vím, jak se jmenuje ta nejbližší fontána, ale nevím, jak se tam dostaneme.."

Koukala jsem okolo. Zahlédla jsem večerku, která byla otevřená. Asi to byl spíš nějaký nonstop. Rychlým krokem jsem tam vešla a pozdravila paní prodavačku.

„Prego, dove arriviamo alla Fontana di Piazza Castello?"

Což jsem se zeptala, kudy se dostaneme k té fontáně. Milá paní mě navedla. Snad jsem slyšela dobře, italsky se pořád teprve učím.

Vrátila jsem se zpátky za nima.

„Vím kudy." Koukla jsem na ně. „Je to odtud 20ti minutová cesta, a půjdeme skoro pořád rovně a pak třikrát za sebou zahneme doprava."

„Ještě, že tě máme!" vypískla Nat a vydali jsme se na cestu.
~~

Došli jsme na místo. Pane bože ano! Vidím Billa.

„Támhle je!" ukázala jsem na něj a všichni jsme se za ním rozběhli. Když nás spatřil, párkrát zamžoural očima, jestli jsme to vážně my.

„Bille! Ty jsi nám dal." obejmula jsem ho a ten mě vmáčkl do pořádného objetí.

„J-já se omlouvám děcka." Šťukl a pokračoval. „Ale když von byl fakt hezkej.." naznačil na situaci, že sem dojel s tím klukem, co ho tu nechal.

„Tomeee!" vypískl a běžel ho obejmout.

„Tys mi dal ty demente.." objal ho Tom nazpět a já viděla, jak z Toma spadla všechna tíha. Z nás všech.

Potom běžel obejmout i Nat, Georga a Gustava.

„Já chci domů.." unaveně se na nás podíval. Já a Tom jsme ho podepřeli a vyšli jsme zpátky na hotel.
~~
Odemčeli jsme dveře do našeho pokoje a Bill hned skočil do postele. V botech. Je úplně vyřízený.