We are not meant to be. // Tom Kaulitz

25.

„Pojď se mnou." lekla jsem se a zmateně se otočila.

Byl to Tom. Došli jsme dozadu za klub. Vypadal fakt naštvaně, dokonce spíš smutně.

„Co ti zase je?" naštvaně jsem ze sebe vychrlila. Naštvaně na mě koukal a já poznala že je víc, jak opilej.

„Můžeš mi říct, proč se tam po něm tak plazíš?!" vyjekl a skoro to zařval.

„Přestaň na mě ječet, to zaprvé." výhružně jsem zvedla ukazováček. „A za druhé, co ti je do toho? Ty děláš celej večer to stejný." ironicky jsem se zasmála a založila jsem ruce na prsou.

„Já můžu." zvedl jedno obočí. Tohle nemůže myslet vážně.

„Děláš si prdel? Jak jakože ty můžeš?"

„Prostě můžu." mykl rameny.

Tohle nemá cenu. Sebrala jsem se a chtěla jsem odejít. Najednou si mě přitáhl k sobě. Naše rty se skoro spojily. Koukala jsem mu do těch jeho tmavých očí. Byli jsme u sebe zase tak zatraceně blízko. Zrychleně jsem dýchala. Nesnáším, co ten kluk se mnou dělá. Cítila jsem zase tu energii mezi námi. Odvrátila jsem svůj pohled.

„Prostě mě přestaň provokovat." palcem mi zvedl bradu, abych se mu zase koukala přímo do očí.

„Moc si věříš." ironicky jsem se pousmála a oddělala mu jeho ruku pryč.

O pár kroků jsem poodstoupila a vrátila se zpátky do klubu. Je to tu pěkně rozjetý.
Koukala jsem kolem sebe, jestli uvidím aspoň nějakou známou tvář. 

Najednou jsem ucítila něčí ruce na mých bocích.

„Tady jsi." poznala jsem Alexe podle hlasu.
„Kde jsi byla?" řekl opile a pomalu si mě otočil k sobě.

„Nikde.." opile jsem se pousmála. Trochu už mě přešla nálada a nejradši bych šla domů, ale nepůjdu. Vážně už si nechci kazit náladu Tomem. Odpojila jsem se od Alexe a zašla jsem ještě k baru. Tentokrát jsem nechtěla panáka, ale spíš nějaký drink. Sice už bych neměla, ale já to potřebuju. Barman mi podal sklenici koktejlu, který vypadal výborně.

Založila jsem hlavu do dlaní. Nedokázala jsem přestat myslet na Toma. Kolik emocí ve mně dokáže vyvolat. Ať už je to neskutečný vztek, nebo mě naopak dokáže překvapit jeho milým a naprosto dětinským chováním, nebo mi dá pocit nekonečné euforie. Tohle se mi ještě s nikým nedělo. Nikdy. A kdykoliv jsem o něm takhle přemýšlela, vždy jsem tyhle myšlenky zahnala, ale teď ne. Nechci s ním chodit, ale ničí mě ho vidět s jinýma holkama. Musím ho znovu najít. Teď hned.

Původně jsem už nechtěla panákovat, protože to mýmu opilýmu stavu fakt nepřidává, ale to už je fuk. Koktejl jsem vypila na dva loky. Jo, jestli dneska nebudu mít otravu alkoholem, tak už nikdy.

Vystřelila jsem z baru a cestou jsem vrazila do pár lidí. Rozrazila jsem dveře od klubu a rozhlížela se kolem. Stálo tu pár skupinek lidí, kteří tu kouřili a povídali si. Doufala jsem, že tam bude Tom. Nenápadně jsem se koukala a nikde jsem ho neviděla. Počkat, třeba bude vzadu za klubem. Přece jenom, uběhla jen chvíle, co jsem odešla. Rychlým krokem jsem šla dozadu. Byl tam. Byl opřený o zeď, kouřil a koukal do prázdna. Šla jsem přímo za ním. Trochu se leknul, když slyšel moje kroky, pak ale zamžoural a hned mě poznal. Prvně na mě koukal hodně nechápavě, a musím říct, že já jsem taky dost zmatená, že tu jsem.

Chtěla jsem mu toho tolik říct, jak moc mi pije krev a jak mě v některých situacích fakt sere, ale zároveň mě to k němu tak moc táhne. Koukali jsme si do očí. Nepřetržitě. Absolutně netuším, co mě to popadlo.