✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
Mámě jsem oznámil, že jdu ven a zamířil k východu.
"Vždyť jsi zrovna přišel." Divila se máma, když jsem měl jednu ruku na klice, otočil jsem se na ni a udělal psí oči. "Tak utíkej," mávla nad tím máma s úsměvem. "A nezapomeň pozdravovat Koutara." Dodala , když jsem stál mezi dveřmi. "To víš, že jo." Řekl jsem s úsměvem a zavřel dveře. "Ale až zítra." Dodal jsem potichu a vydal se k zastávce.
Hlavou se mi honily myšlenky na mého pudinka. Co když ho máma nepříjme a bude chtít zakázat abychom se spolu stýkali? Už teď vím, že bez něj nedokážu vydržet ani půl dne natož zbytek života.
Zakroutil jsem hlavou abych zahnal tu strašnou představu.
Z dálky jsem viděl Kenmu jak se na mě usmívá. Usmál jsem se taky a přidal do kroku.
Spatřil jsem Kura a neubránil se úsměvu. Usmál se taky a přidal do kroku. Měl jsem chuť jít mu naproti ale počkal jsem si až ke mně přijde.
Došel ke mně a hned mě objal. Objetí jsem mu opětoval a nasál jeho vůni ale on mě musí překvapovat pořád. V objetí mě trochu vyzvedl a zatočil se se mnou.
"Děláš jako bychom se neviděli týden." Poznamenal jsem s úsměvem do objetí.
Položil mě na zem a trochu se odtáhl. "Alespoň vidíš, co se mnou děláš." Poznamenal Kuro a spojil naše rty.
Potom mě Kuro vzal za ruku a dali se do kroku. Snad nepůjdeme nějak daleko. Nemám rád procházky. Kradou mi energii, kterou si schovávám na lepší chvíle než je chůze.
Vzal jsem svou pudinkovou hlavičku za ruku a zamířil si to do nedalekého parku. Celou dobu jsem se musel usmívat. Ono to v jeho společnosti jinak nejde.
"Nepůjdeme daleko, že ne." Vyzvídal Kenma s obavou v hlase.
Stočil jsem pohled na něj. "Neboj se, pudinku, jdeme jen do parku, který je kousek odsud." Ujistil jsem ho s úsměvem a vzal ho kolem ramen.
Za chvíli jsme se ocitli v tom zmiňovaném parku a sedli si do trávy pod jednu sakuru. Pozorovali jsme klidnou hladinu jezera a tiskli se k sobě.
Užíval jsem si jeho přítomnost a nenápadně zjišťoval, co všechno má rád a kam by se šel podívat.
Básnil o jedné kavárně na kraji města. Byl tam naposledy před třemi roky s mámou a měli tam kočky. Prý si tam oblíbil jednu kočku, která byla bílá s hnědými a černými skvrnami.
"…Jen nevím jestli tam ještě je." Dokončil své vyprávění Kenma a mně se zrodil plán na zítřejší výlet.
Bylo mi jedno kolik je hodin, důležité bylo, že jsem s mým Kurem i když už Slunce zapadalo.
"Kuro a jak to máš ty? Kam rád chodíš ty?" Optal jsem se a koukl na něj.
Seděli jsme na lavičce a čekali na západ Slunce. Najednou jsem slyšel pudinka na mé oblíbené místa. Usmál jsem se. "Momentálně mé oblíbené místo je vedle tebe, pudinku." Odpověděl jsem mu s úsměvem a koukl na něj.
Protočil panenky a já se rozesmál.
"Ale jinak mé oblíbené místo je kousek od nás. Chceš ho vidět?" Dodal jsem s úsměvem.
"To víš, že ho chci vidět, pokud je to vážně kousek odtuď." Upozornil jsem ho, protože nechci zdolávat nějakou tůru.
Zasmál jsem se. Já ho prostě miluji. Postavil jsem se a natáhl k němu obě ruce. Postavil se a přijal mé ruce. Natáhl se ke mně a letmo mě políbil.
"Pokud to je daleko, tak tě čeká smrt." Vyhrožoval mi po polibku. Já se musel smát. "Tak zrovna tohle ti nevěřím." Pronesl jsem a vzal ho za ruku. Propletli jsme si prsty a já ho vedl na své oblíbené místo.
✨ To be continued…✨
