Bad dad, bad daughter (h.s)

Den pohřbu- Díl 14.

Přišel ten osudný den. Ano, den pohřbu. Od rána jsem byla podrážděná. Táta též, myslím, že Mia taky něco tušila. Na co si to hraju? Je jí teprve měsíc.

Můj den začal naprosto všedně. Jako by to byl obyčejný, tuctový den. Vstala jsem, vyčistila si zuby, učesala se, oblíkla se. Tentokrát jsem zvolila černé krajkové šaty, zlatý řetízek s N, prstýnek a šedé sáčko. Šla jsem do koupelny udělat si drdol a namalovat se. Zpívala jsem si. Zrovna jsem byla u refrénu písničky Boyfriend od Biebra a táta přišel do koupelny.

"Zpíváš strašně nahlas! Vzbudila jsi Miu!" vytkl mi. Sklopila jsem zrak, dneska jsem ho rozhodně nechtěla naštvat. Je to pro něj těžký den. Je to těžký den pro nás všechny.

"Zpíváš krásně, jsi po mně!" usmál se. Sice se mi pořád hnusila představa být jako on, ale nic jsem nenamítala. On se jen usmál, ale v očích měl smutek. Jsem si jistá, že ho asi nerozsmutněl Justin. On ho má strašně rád. Já ho nejdřív nenáviděla, ale potom jsme s ním jeli na Dominiku a spřátelila se s ním. Je jiný než kluci z 1D, je sečtělejší. Prostě strejda Justin.

Pokračovala jsem v nanášení řasenky a přemýšlela, pořád jsem si pobrukovala Boyfriend, ale strašně potichu.

"Nezazpíváme si někdy spolu?" zeptal se táta uprostřed svého sousta toustu.

"Klidně," řekla jsem a musela jsem se snažit, aby mi z pusy nevypadl oříšek. Docela mě ta otázka překvapila. On totiž všem svým kamarádům vyprávěl jak veju na lesy. Zase se usmál. Neměl by dneska spíš brečet?

"Vem si bundu, začíná být zima!" řekl ještě a já se vypravovala do kina. Dneska jsme totiž neměli jít do školy, máme totiž pořad o Novém Zélandu. Nasedla jsem do auta, pozdravila Chuana, který už se vrátil. Byl nemocný.

"Ke kinu, prosím," požádala jsem a usmála se. Dneska mám teda náladu. Pořád se jen usmívám.

Moc mě to nebavilo, pořád jsem nemohla přestat myslet na to, co přijde potom. Pohřeb. Nikdy jsem na žádném nebyla, znám ho jen z filmů. Z kina jsem jela rovnou domů, kde čekal táta a Mia, potom jsme vyrazili.

***

Vrátili jsme se asi v sedm hodin. Já se vysprchovala a napsala do svého deníčku: "Byla to hrůza! Farář pořád říkal, jak si máme vážit života a že ze smrti už není cesty zpět. Hlavně prý máme omezit hřích a tak dále. Mluvil o tom, jak byla Renné skvělá, a že určitě skončila v nebi. Nevím, jestli věřím v nebe. Je to takové sporné. Potom říkal, že po sobě zanechala miminko, naší Miu. Kostel na mě působil divně. Nezvykle. Samozřejmě, že už byla v kostele hodněkrát. Při cestách s tátou po světě a na Vánoční mši. Ale tentokrát to byl pohřeb. Několik metrů ode mě ležela mrtvola!
Jak hnusné říkat Renné mrtvolo, ale je to tak. Je mrtvá. Nenávidím smrt! Proč umírají lidé na kterých mi záleží? Ne že bych Renné nějak znala, ale měla jsem jí ráda. Během řeči jsem si představovala Renné se zlatými křídly, jak si lítá v nebi a dohlíží na Miu, svoji dceru. Je mi jí líto. Renné i Mii."

Ahojky! Zase je tu krátký díl :( ale tenhle díl byl prostě nutnost :) děkuji!

Vaše Stella :)