Bad dad, bad daughter (h.s)

Musíme ti něco říct. - 32. Díl

"Zlatíčko? Jsi vzhůru?" uslyšela jsem.  Pomalu jsem otevřela oči. Uviděla jsem bílou místnost a tátu, který vypadal utrápeně.

"Ahoj tati, " usmála jsem se. Jsem tak ráda, že je tu.

"Jak se cítíš?" zeptal se a usmál se. Potom se pomalu protáhl. Jak dlouho tu už asi sedí?

"Dobře, jen jsem trošku unavená." odpověděla jsem. V tu chvíli vstoupil do pokoje doktor. Mohlo mu být tak třicet let a byl černoch.

"Slečna Styles-Boston?" zeptal se a pro jistotu to zkontroloval.

"Ano," řekla jsem, "Emily Styles-Boston a tohle je můj taťka."

Táta se na něj usmál a podal mu ruku.

"Harry Styles"

"Já jsem doktor Philip Swan." řekl doktor.

"Takže, prodělala jste panický záchvat." oznámil. Hezký.

"Stalo se vám to už někdy před tím?" zeptal se.

"Jednou před šesti lety, doktoři řekli, že u některých případů se to nemusí opakovat." řekla jsem a zamračila se. Očividně se to opakovalo.

"No, panickou poruchou trpí 1-2 % populace, ale jeden ojedinělý záchvat zažije zhruba 10 % procent populace ročně, pak už záleží jen na vás, jestli se to bude opakovat."

"Jsou na to prášky?" zeptal se táta.

"Ne, ty existují jen proti depresím. Máte deprese, slečno?" zeptal se doktor Swan.

"Ne, myslím, že ne."odpověděla jsem.

"Každopádně byste měla v blízké budoucnosti zůstat v klidu, aby se záchvat už neopakoval." vyhrkl doktor a potom se na mě usmál. To bych nesměla být dcera Harryho Stylese.

Kývla jsem hlavou a po mně i táta.

"Jste zdravá mladá slečna, máte všechny předpoklady k tomu, žít zdravý dlouhý život bez záchvatů paniky." řekl mým směrem.

"Ano." špitla jsem. Táta se na mě přívětivě usmál, zase.

"Kdy mě pustíte?" zeptala jsem se.

"Prvních krizových dvacet čtyři hodin už máte za sebou, takže bych doporučoval ještě pro jistotu jeden den." odpověděl doktor.

"Objednám letadlo na zítra večer, ano?" zeptal se mě táta.

"Jo, už chci být zase na ostrově." usmála jsem se.

"Kde jsme vlastně teď?"

"Na jednom z ostrovů." odpověděl táta, to už byl doktor pryč.

"Díky, tati, ty víš, za tu mamku." vykoktala jsem. Taťka se usmál a chytil mě za ruku. Cítila jsem se skvěle. Táta se mě prostě vždycky snažil jen dobře vychovat, neříkám, že všechno, co udělal bylo správně, ale je tu pro mě.

Potom jsem usnula.

***

Konalo se velké přivítání. Na pláži postavili velký stan a u vchodu bylo fialovým písmem napsáno "Vítej zpět, Emily!". Bylo to od nich opravdu moc hezké, přece jsem byla pryč jen pár dní! Dan dokonce někde sehnala muffiny z Costy, tahle ženská je dokonalá! Ced se zdržoval na kraji naší skupinky a s nikým se nebavil. Ani s Máriou. Bylo to divný, ale já se rozhodla, nezabývat se tím.

"Zlato? Jak se cítíš?" zeptala se mě Dan s nefalšovaným zájmem v hlase.

"Jde to." usmála jsem se.

"To je dobře, ne vždycky to bude takováhle pohádka." odpověděla mi a odešla. Bylo to hodně divný, zmizela stejně rychle jako se objevila. Divný, ale zase jsem se rozhodla nezabývat se tím.

***

Dny ubíhaly a všechno se vrátilo k normálu. Ced a já jsme spolu nemluvili, pokud jsme nemuseli, plavali jsme, potápěli se, jezdili na výlety a užívali si dovolenou. Jediný, co mě vážně iritovalo, bylo to ticho u nás v chatce. Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív, ale nedokázala jsem se mu kouknout do očí. Jakoby v nich plál oheň, který mě spaloval za živa. Příčil se mi jen pocit toho, že spí hned vedle mě. Nechutný. Jenomže jinde jsem spát nemohla a on taky, byla jsem se zeptat na recepci. Mají úplně plno. A gauč v chatce taky není.

Za poslední tři dny jsme si řekli asi dvě slova. Těžko říct takhle z hlavy.

Jednoho rána jsem se vzbudila s jeho rukou kolem mého boku. Byl to zvláštní pocit. Po pár minutách jsem jí opatrně sundala, ale asi to zas tak opatrný nebylo, protože se probudil.

"Co děláš?" zeptal se mě rozespale.

"Měl si ruku kolem mýho boku." odpověděla jsem a otočila se od něj pryč.

"Aha." řekl si sám pro sebe. Panovala divná atmosféra. Napětí bylo ve vzduchu.

"Jdu se projít na pláž." řekl a okamžitě se zvedl. Jasně, na pláž. Lže jako když tiskne.

"Dělej si co chceš." odsekla jsem a pořád se na něj ani nepodívala.

Seděla jsem asi deset minut na posteli jen v noční košilce a spodním prádle a přemýšlela. Proč já? Potom se otevřely dveře. Vstoupil Harry a Cedric. Oba se mračili.

"Musím ti něco říct." začal Ced a sklopil hlavu.

"Hodně jsi mluvila ze spaní." pokračoval.

"Nepodvádím tě, nikdy jsem nepodváděl a nikdy nebudu. Věř mi, prosím."

Emoce se na mě svalily jako vlna tsunami. Blábolí. Lže. Všechno to přece dává smysl. Musí.

"Ale jak? Proč si pořád chodil pryč? A nechtěl se mnou spát?" vyhrkla jsem a bylo mi jedno, že táta je v místnosti.

Harry zakašlal, aby na sebe upozornil.

"Víš," začal Ced a prosebně se koukl na tátu, který jen kývl. "Musíme ti něco s Harrym říct."

Co sakra?

"Něco důležitýho, vlastně jsme se kvůli tomu pořád scházeli. Pomáhal jsem Harrymu se vším okolo toho, zatajit ti to a postupně se připravit na to, jak ti to říct."

Táta jen přikývl, zamračil se a zakoukal se na podlahu. Počítal do deseti, tohle poznám. Máme to v rodině.

Potom se nadechl a myslím, že se přemlouval k tomu, aby to řekl.

"Mamka už s námi není."

Ahoj lidi, jak se cítíte? Každý povinně napíše svoje prvotní pocity po přečtení do komentu. Umírám touhou to vědět. Tohle je poslední díl, asi. Určitě bude ještě epilog. Potom byste si zasloužili znát příběh Harryho a Nely, mám už ho z části napsaný, tak záleží jen na vás, jestli chcete. Dejte mi vědět do komentářů.

Jinak brečím tady u toho jako blbá, protože asi blbá jsem. Je mi strašně líto, že už je BDBD u konce, přece jenom mám tuhle povídku rozepsanou už tak dva roky. A samozřejmě je mi líto Em i všech ostatních. Já s Emily totiž i dýchám (lol), zkrátka k ní mám citový pouto. Konec mých žvástů, mrkněte na můj příběh Six, pokud jste ho ještě nečetly a děkuju za 4K! :)

Vaše Stella :)