Neznámý svět (BVB)

1.

Melissa

„Cože?! To nemůže být pravda!'' zakřičím a z očí mi začne stékat jedna slza za druhou. Sjedu zády po zdi a podívám se na člověka nade mnou.

„Je mi to hrozně líto, ale budete se muset o sebe postarat teď sama. Přeci jen jste už plnoletá, tak to nějak zvládnete,'' řekne ženská, co stojí nade mnou. Podívám se na ní nevěřícným pohledem. Ta ženská neví vůbec nic o mém životě. Neví, jak jsem žila, než mi přišla říct, co se stalo.

„Prosím, mohla by jste odejít?'' zeptám se jí a schovám obličej do dlaní. Tohle všechno musí být jen zlý sen. Vychází ze mě jeden vzlyk za druhým a já nemůžu přestat. Život je tak hrozně nespravedlivý!

„Odejdu, když mi slíbíte, že budete v pořádku,'' odpoví. Začínám jí mít plné zuby. 

Zvednu hlavu a zadívám se na ní. Vidím jí hrozně rozmazaně, ale i tak poznám, že má na tváři starostlivý výraz.

„Budu. Slibuju. Jenom to musím vstřebat a musím se uklidnit,'' řeknu a myslím to vážně. Hlavně, ať už vypadne. 

„Dobře. Tady máte mojí vizitku a kdyby jste něco potřebovala stačí vytočit to první číslo,'' řekne a odejde. Sakra o čem to mluví. Jak mám asi vytočit číslo? Momentálně nemám náladu něco řešit. 

Zahodím ten lísteček na zem a sleduju, jak nastupuje do té věci, které se říká auto a odjíždí. Nikdy jsme žádné neměli, protože mamka byla proti moderní technice. Neměli jsme ani elektřinu, o které mluvila jako o zlu, vždy když mě vzala do nejbližší vesnice na nákup. Bylo tam asi pět domů a než jsme se tam dostali, tak jsme museli jet hodinu a půl na kole. 

Zvednu se ze země a běžím k sobě do pokoje. Spadnu na postel a zavřu oči. Tohle nemůže být pravda. Musela se stát někde nějaká chyba. Moje mamka žije. Žádné auto jí nesrazilo. Určitě se do večera objeví.

Jenže to se nestalo. Celá ubrečená se zvednu s postele a jdu zapálit petrolejku, protože se začíná stmívat. Musí být už kolem desáté hodiny, protože je léto, tak se stmívá později. Vlastně ani nevím, jak hodiny doopravdy fungují. 

Vezmu lampu do ruky a jdu zatáhnout závěsy. Cestou se zastavím u zrcadla a zděsím se sama sebe. Moje oči jsou celé červené a vlasy mi trčí na všechny strany, ale to mi je momentálně jedno. Zamknu dveře a vrátím se do postele. Bude lepší, když se vyspím a ráno vymyslím, co budu dělat.

....

Ráno vstanu, i když se mi moc nechce. Vyčistím si zuby a opláchnu si oči. Mám je pořád zarudlé, ale s tím nic nenadělám. Udělám každodenní povinnosti a pak si sednu do křesla a zase se rozbrečím.

Po obědě se rozhodnu, že bych měla vyrazit na nákup. Vezmu si poslední peníze, co nám s mamkou zbyly. Na sebe si vezmu obyčejné hnědé kalhoty a bílou košili. Sednu si na kolo a vyjedu směrem k vesnici.

Zastavím u farmáře, ke kterému jsme s mamkou chodily. Zaklepu na dveře a za chvíli se v nich objeví farmářova žena. Podívá se na mě a pak mě obejme.

„Ach, je mi tak líto toho, co se stalo," řekne a podívá se mi do obličeje. „Kdyby jsi cokoliv potřebovala stačí říct. Jak to budeš mít teď s penězi?"

„Děkuji vám moc. Popravdě ani nevím. Myslela jsem, že poprosím o místo na farmě, kde pracovala mamka, ale nevím jestli mě tam vezmou," řeknu smutně. Přemýšlela jsem nad tím dlouho a vážně nevím, co si počít. 

Paní Smithová se na mě soucitně podívá a řekne: ,,Možná by jsi mohla pracovat u nás. Zkusím to nějak domluvit. Třeba by jsme ti za práci mohli dávat jídlo a pár peněz, co ty na to?"

„Děkuji Vám za nabídku, ale nejdřív si to musím rozmyslet a taky se nejdřív chci vzpamatovat ze ztráty mamky," odpovím a paní Smithová se na mě soucitně podívá.

„Nemusíš vůbec pospíchat. Je to jen na tobě. I kdyby jsi se rozmyslela za půl roku, pro tebe tu bude vždycky místo," řekne a pak odejde dovnitř pro obvyklý nákup, co si od ní bereme. Teď už teda budu brát jenom já.

„Dala jsem ti toho jako normálně, ať sem tak často nemusíš," řekne paní Smithová, když se vrátí se dvěma plnýma taškama. Jednu si připevním na zadní část kola a druhou si dám do batohu na záda.

„Ještě jednou Vám moc děkuju," řeknu a zaplatím.

„Nemáš vůbec zač," odpoví a já nasednu na kolo a začnu se vracet domů. Cesta zpátky trvá trochu déle, protože mě brzdí těžký nákup.

Když jedu už asi půl hodiny uslyším za sebou nějaké zvuky. V rychlosti se mrknu přes rameno a spatřím černé monstrum, co se blíží ke mně. Trochu zpomalím a nacpu se co nejvíc ke kraji. Mám strach, aby mě to auto také nesrazilo. Když kolem mě projíždí, tak si ho zvědavě prohlížím. Někdy tudy nějaké auto projede, ale moc často se to nestává a už vůbec tudy nejezdí taková auta. Většinou jsou rezavá a špinavá, ale tohle auto je celé černé a nablýskané. Vepředu má otevřená okýnka a já v nich spatřím nějakou postavu s černými vlasy. Než stačím zjistit víc, tak mi auto zmizí z dohledu. Nechápu, co máma proti autům měla. Všechno by bylo s nimi jednoduší. Pak si ale vzpomenu, proč máma zemřela a okamžitě zapomenu na to, že vypadají skvěle a usnadňují život. Jsou to nebezpečná monstra, co mi zničila život.

Doma si sednu k jídelnímu stolu a přepočítám si peníze. Ještě mi zbylo na jeden nákup, ale pak si budu muset najít nějakou práci. Asi vezmu nabídku paní Smithové. Nic jiného mi nezbývá. Nikdy jsem nikde nepracovala, protože se o mě máma bála. Někdy jsem jí pomáhala vyrábět dřevěné a korálkové šperky, co pak dávala paní Smithové a ta je prodávala na trhu, ale to bylo všechno. Co jen budu dělat?

Uklidím nákup a věci, co by se mohly zkazit odnesu do sklepa. Vytáhnu si knížku a dám se do čtení. K večeru, když už se začíná stmívat, tak si jdu lehnout do postele.

....

Další den je téměř stejný. Najím se. Poklidím. Vyrábím. Čtu. Brečím. Všechno stále dokola, až mě to začne unavovat, tak se rozhodnu další den se jít aspoň projít. Naposled jsem mluvila s paní Smithovou a to ticho už nemůžu vystát, proto si začnu prozpěvovat.

Prodírám se hustými stromy, až se dostanu k jezeru, kde mám v plánu se vykoupat, protože je hrozné horko. Postupuji po cestičce a zpívám z plných plic, než mě vyruší křik. Leknu se a ze zvyku zůstanu stát a poslouchat.

„Haló, je tady někdo?" ozve se neznámý hlas. „Upadl jsem a potřebuju pomoc. Prosím!''

———

Ahoj, tak jak se mám líbila první kapitola? Budu doufat, že ano. Jinak tahle je asi nejkratší z těch, co mám napsaných. Pak se to bude pohybovat okolo 1500-1700 slov.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat @Destinyvonme, která tuhle povídku čte a opravuje mi chyby. Moc jí děkuju :)

Mějte se hezky a příští pondělí čekejte další kapitolu :)