Neznámý svět (BVB)

7.

Andy

Když dojím, tak se natáhnu na zem a sleduju oblohu. Dneska je krásně, ale i tak je na obloze dost mraků.

„Takhle jsme někdy lehávaly s mamkou a říkaly jsme co nám mraky připomínají," ozve se vedle mě Melissa. „Třeba tamten vypadá jako pes." Ukáže na nějaký mrak, ale já v tom psa teda nevidím.

„Mně to spíš připadá jako hora cukrový vaty," řeknu a podívám se na ní. Usměje se a odpoví: „To možná taky, ale podívej, támhle to vypadá jako hlava, to jako tělo a tamto jako nohy."

Teď když mi to tahle popsala, tak v tom už něco konečně vidím. Něco na tom bude. Zadívám se na další mrak, chvíli ho pozoruju, než v něm uvidím zaječí hlavu. „Koukej tam na ten. Vypadá, jak zaječí hlava."

„To jo a hele tamten vypadá jako kaktus," řekne Melissa. Zadívám se na něj ale já v něm vidím něco jinýho a tak řeknu: „Mně teda připomíná něco jinýho."

„A co?" zeptá se zvědavě Melissa. Zadívá se na mrak a pak ke mně otočí hlavu. Směju se a mrknu na ní, když hodí chápavý obličej a řekne: „Ani to nezkoušej říct, právě jsi zničil moje představy o kaktusu a bléé."

„Teď ti položím takovou hloupou otázku...jak můžeš vědět na co myslím. Neříkala jsi náhodou..." řeknu, ale skočí mi do řeči. „Hele, ať chceš říct cokoliv, tak si laskavě uvědom, že nejsem úplně blbá a biologii jsem se učila."

„Fajn, fajn, už mlčím...ne nemlčím, protože teď mě zajímá zase něco jinýho," řeknu a nahodím svůdný úsměv. „Co přesně jsi se učila?"

„Andy můžeš prosím tě už zavřít pusu. To jsi se nikdy neučil biologii?" řekne a začne se trochu červenat.

„Ale mě to fakt zajímá," řeknu, protože se jen tak nenechám odbít.

„Ach jo...a co si jako myslíš, že jsem se učila? Všechno, co ostatní děti ve škole. Kromě teda techniky. To jak víš, moje mamka neuznávala," odpoví a koukne se znova na oblohu. Kouknu se na ní taky a myslím na to, jaké to je žít takto. Už mě to napadlo několikrát za tu dobu, co tu jsem a pořád mi to nedává smysl. Proč by chtěl někdo takto žít?

Melissa

Ležíme nějakou dobu v tichosti, než se zvednu a podívám se na Andyho. „Neměli by jsme už jít?" zeptám se. Andy se zašklebí a pak se posadí.

„Když mně se tak nechce!" postěžuje se a zase si lehne.

„To mě, ale vůbec nezajímá!" křiknu na něj. Když se ani nepohne, tak ho chytím za paži a zatáhnu za ní. Když nepomůže ani tohle, tak si vedle něj kleknu a začnu ho lechtat. Připadá mi hrozně zvláštní, že se dotýkám jeho nahé kůže, ale teď je mi to jedno. Začne se trochu ošívat a na rtech se mu objeví 

úsměv, který se čím dál tím víc zvětšuje, až se směje jako pomátnutý.

„Prosím, už toho nech! Budu už vstávat! Slibuju!" říká mezi smíchem, zatímco se kroutí na všechny strany. Přestanu ho lechtat a podívám se na něj a řeknu: „Nějak nevidím, že by jsi stával a jinak, není to moc příjemný, když tě někdo lechtá, co?" řeknu a postavím se. Andy mě hned následuje, ale než se stačím rozkoukat, tak se rozběhne směrem ke kopci, kde jsem ho našla.

„Hej, počkej na mě!" křiknu za ním, ale jako odpověď dostanu jenom vztyčený prostředníček. Dívám se za ním nechápavě, protože nemám tušení, co to znamená.

Rozeběhnu se za ním, ale už mi zmizel mezi stromy. Zpomalím a jdu opatrně po lesní cestičce. 

Najednou Andy vyskočí zpoza stromu. Leknu se a uskočím dozadu.