Neznámý svět (BVB)

18.

Melissa

Ráno se probudím celá rozlámaná v mamky posteli. Posadím se, ale to jsem dělat neměla, protože jsem se zvedla moc rychle a zatočila se mi hlava. Plácnu sebou znova do polštáře a hlavu si přikryju peřinou. Dneska bych nejradši vůbec nevylezla, ale musím balit, zítra bych totiž chtěla už vyrazit. Nemůžu uvěřit tomu, že to fakt udělám.

Vyšourám se z postele a pomalu sejdu schody a zamířím do koupelny. Připadá mi, jako by mi měla každou chvíli rozskočit hlava na milion malých kousků. 

Napustím do umyvadla studenou vodu a cáknu si jí několikrát do obličeje. Moc to nepomohlo, ale aspoň něco.

Dojdu do kuchyně a postavím si vodu na kamna a když je trochu teplá, tak jí odnesu do koupelny a naliju jí do vany. Svleču se a opatrně se ponořím do vody, která rozlije teplo po celém mém těle. Zavřu oči a snažím se na nic nemyslet.

„Melisso?" Vyděšeně otevřu oči a narovnám se. Chvíli se rozhlížím, než mi dojde, že jsem v koupelně. Voda ve vaně už je celkem studená, takže jsem tu musela asi usnout.

„Melisso?" ozve se znovu a tentokrát je ten hlas zřetelnější. Andy asi stojí před koupelnou.

„Ano?" řeknu mezitím, co lezu ven z vany. 

„Už jsem si říkal, kam jsi zmizela," zasměje se. Teď už určitě stojí přímo za dveřmi.

Vezmu si ručník a zabalím se do něj. ,,Hned už půjdu."

„Nemusíš pospíchat. Snídani jsem už připravil," řekne a uslyším kroky, které se vzdalují.

Rychle na sebe hodím černé kraťasy a bílé tílko, rozčešu si vlasy, které si svážu do culíku. Jen co vyjdu do kuchyně, tak mě udeří do nosu vůně kávy a něčeho sladkého s trochou připáleniny.

„Co se stalo?" zeptám se překvapeně a rozhlédnu se po snídani, co je připravená na stole. 

„Nic, co by se mělo stát?" odpoví a usměje se na mě.

„No já jen, že jsi říkal, že nevaříš," řeknu a posadím se ke stolu. Andy přede mě položí hrnek s kávou a podá mi talíř s lívanci. Jsou trochu připálené, ale to nevadí. Každý se nějak učí.

„Řekl jsem si, že bych mohl taky jednou něco udělat, když ty vaříš pořád mně. Navíc chtěl jsem to zkusit a popravdě, čekal jsem to horší," řekne a pak se zakousne do lívance s marmeládou. „Jak ti vůbec je? Čekal bych, že ti po včerejšku bude aspoň trochu špatně nebo že tě bude aspoň bolet hlava. Ne že bych ti ti to teda přál."

„Hlava mě trochu bolí, ale už je to lepší, než když jsem vstala. Ta vana mi, jak se zdá trochu pomohla a děkuju. Je to fakt dobrý...na tebe," odpovím s úsměvem.

„Hej!" zasměje se.

...

Po snídani jdeme balit věci, co bych mohla potřebovat. Otevřu skříň a zadívám se na oblečení, co v ní leží. Nějak nevím, jestli se to bude hodit, když vidím, co Andy nosí...ale zase Charlie nevypadal stejně, i když měl oblečení určitě modernější, než já.

„Hele Andy...nějak jsem přemýšlela a nevím, jestli se moje oblečení bude hodit, abych ho nosila mezi lidmi u tebe," řeknu a otočím se od skříně směrem k Andymu, který se válí na posteli a kouká do stropu.

„Prosim tě, to vůbec neřeš. Myslím, že tvoje oblečení je dobrý," odpoví trochu otráveně. Doufám, že ho tím moc neštvu.

„Ale vždyť vypadá úplně jinak, než to tvoje...i Charlieho," řeknu trochu smutně, ale zase se otočím zpátky a přejedu všechno znovu očima. Najednou ucítím na svých bocích cizí ruce. Polekaně se otočím na Andyho, ale ten dělá jakoby nic a jen se na mě usměje.