Záhada Black Oak

Kapitola 9.

Dopil si už kávu, která během jejich rozhovoru už trochu vystydla, a jen vidina příjemně studené sprchy ho donutila zvednout se k odchodu.

„Pro dnešek je to všechno. Ale zítra bych potřeboval mluvit s těma dvěma chlápky, co Eda v lese našli. Albert Nowill a Henry Jones. Znáš je?"

Chico souhlasně kývl hlavou. „To není problém, znám je. Oba dělají na místní pile. Možná bude lepší zajet tam hned ráno, budeš mít jistotu, že je zastihneš oba na jednom místě. Odpoledne po práci bude těžší je najít. Buď jedou na ryby nebo sedí v hospodě, a v tom případě bych ti rozhovor s nimi moc nedoporučoval."

„Dobře, díky, zajedeme tam hned ráno. A ještě něco. Rád bych viděl místo, kde Ed žil, půjde to?"

„Určitě, myslím si, že bychom během zítřka mohli zvládnout obojí. K Edovi to je sice kus cesty, ale teoreticky bychom to mohli všechno stihnout. Ale nezapomeň si koupit ty boty, jinak tam nedojdeš, je tam docela divoký terén. Hned zavolám do obchodu, ať tě paní Hopkinsonová čeká," uculil se a oči mu rošťácky zajiskřily. Pořád z něj měl legraci, a už se to ani nesnažil skrýt.

Poděkoval Chicovi a tentokrát se snažil být opravdu milý, aby alespoň trochu odčinil ty hlouposti, které tady z něj před chvílí padaly. Domluvili se, že se sejdou zítra v devět hodin ráno opět zde, u Chicova srubu. Se zatnutými zuby, a pokud možno co nejvzpřímeněji a bez kulhání, se vydal ke svému autu.

„Miku, počkej ještě," křikl na něj Chico, který stál na zápraží, a rychle zmizel ve srubu. Vyběhl o pár minut později, doběhl k němu a do ruky mu vrazil hnědý papírový sáček.

„Na, vezmi si to. Jen pár věcí, co by se ti ještě mohly hodit. Jo, a ještě se večer prohlédni, jestli nemáš klíště."

„Jestli nemám CO???"

Aby těch trapných záležitostí nebylo dnes dost, absolvoval ještě rychlou pětiminutovou přednášku o nebezpečí roztočů klíšťatovitých, včetně odborného popisu, jak danou havěť co nejlépe a nejrychleji odstranit. Mohl jen doufat, že si nic takového na sobě z lesa neodnesl, protože jak Chico pravil, pravděpodobnost je velmi malá, ale rozhodně není vyloučena. Do auta už sedal naprosto vyčerpaný a s pocitem absolutního zmaru. Chico na něj ještě s úsměvem mávl a ve zpětném zrcátku viděl, jak si to s Aki zamířili kamsi k lesu. Byli k neutahání oba.

Dle zadaných instrukcí ho ani nenapadlo jet do penzionu, ale hned zamířil k outdoorovému obchodu paní Hopkinsonové. Postarší korpulentní dáma s nepříliš kvalitní prošedivělou trvalou a mírně ztrhaným obličejem na něj už čekala, přesně tak, jak mu Chico slíbil. Veškeré síly, které ve svém pokročilém věku měla, zřejmě věnovala svému nemocnému manželovi, ale i tak se detektivovi s úsměvem na tváři zcela profesionálně a ochotně věnovala.

„Mountain Ones, tohle je nejlepší značka, co tu máme. Sice dražší, ale pohodlnější asi nenajdete. V těch se vám bude dobře chodit. Chico říkal, ať vám je nabídnu," strčila mu do ruky velkou béžovou krabici s velkým zeleným M ve zlatém kroužku poté, co jí sdělil svoji velikost bot. Zřejmě luxusnější značka, ale Chicovo doporučení nakonec po dnešních zkušenostech plně respektoval. A ten kluk měl zase pravdu. Ty boty byly neskutečně pohodlné, skoro, jako když si na nohy obuje domácí papuče. Měkoučké, komfortní a drahé tak, že jeho kreditní karta bude krvácet až do další výplaty. Ještě si k tomu přihodil mikinu a kšiltovku, aby tu, co měl pořád na hlavě, mohl vrátit zpět jejímu majiteli a snad i proto, aby lépe zapadl do zdejšího prostředí. Vědom si Chicovy rýpavé poznámky o svém chování, věnoval při odchodu unavené majitelce obchodu malý kompliment a poděkování za její ochotu. Přidal k tomu i úsměv, což pro něj bylo dost neobvyklé, ale dámu to zřejmě potěšilo a pravila, že může přijít, kdykoliv bude cokoliv potřebovat.