Záhada Black Oak

Kapitola 52.

Sestra Olsonová zřejmě jeho noční rozhovor s Chicem nepřekousla a žalovala, protože hned druhý den ráno mu doktor Jenkins zakázal veškeré návštěvy na celý týden. Prý je to nezbytné pro jeho další rekonvalescenci po operaci a neukázněné pacienty zde nemají rádi. Což by vysvětlovalo, proč se s ním Chico ani nepřišel rozloučit. Dalo se předpokládat, že ho sestra Olsonová ráno vytáhla za uši ze špitálu ven. Jeho telefon byl bůhvíkde, tudíž i jeho spojení se světem představoval pouze doktor a zdejší ženský personál. Jenže sestry buď nic nevěděly, nebo měly na jeho otázky příkaz neodpovídat. Ať se jich zeptal na cokoliv, krčily rameny a doporučily mu, ať pěkně odpočívá.

Prvních pár dní tenhle odpočinek docela vítal, neboť, jak pravil doktor Jenkins, jeho zranění v kombinaci s předešlou dopravní nehodou měly na jeho celkový zdravotní stav velice neblahý vliv. Tudíž si nepřeje, aby teď s kýmkoliv mluvil a zbytečně se rozrušoval, neboť potřebuje naprostý klid k zotavování. Zrovna moc ho tím neuklidnil, právě naopak, ale rozhodl se, že doktorovi nebude oponovat a ten týden nějak přečká.

Prvních pár dní opravdu vzorně prospal, částečně i pod vlivem léků, kterými ho dopoval doktor Jenkins. A zbylý čas, kdy byl zrovna vzhůru, trávil koukáním na televizi. Byla to dost nuda, a po pár dnech byl i příchod zdravotnického personálu vítanou změnou. Na druhou stranu, měl alespoň tu čest setkat se s doktorem Bragardem, oním druhým doktorem ze South Valley. Byl to bodrý chlapík, asi padesátiletý, s přísným, ostře řezaným obličejem a velmi hlasitým smíchem. Měl rezavé vlasy, břitký humor, ostrý jazyk, a velice šikovné ruce. Armáda z něj čišela na sto honů, a zřejmě se své kariéry armádního chirurga držel zuby nehty, protože bílý plášť na něm neviděl ani jednou. Do pokoje si to klidně nakráčel v maskáčích, kanadách a kšiltovkou na hlavě.

„Jo, Miku, v Afghanistánu jsem štichoval kluky, co na tom byli mnohem hůř než ty," smál se, a pak spokojeně konstatoval, že rána se hojí velice dobře a lze očekávat, že žádné pooperační komplikace už nenastanou. Napadlo ho, že pan Perwick by se z doktora Bragarda určitě rozplynul blahem. Zůstal by po něm jen ten modrý baret...

„Díky doktore. Vlastně, díky vám oběma."

„Jó, není zač. Největší práci nám dalo oprášit z vás to listí, haha." Bragard se hlasitě rozchechtal a doktor Jenkins, postávající vedle, s povzdechem protočil oči. Šikovnosti svého kolegy si zřejmě cenil více než jeho rádoby humoru.

A protože všechno šlo tak, jak mělo, po dlouhých sedmi dnech doktor Jenkins zrušil jeho nedobrovolnou izolaci. Prvním člověkem, který se objevil v jeho pokoji, byl Archibald Pendrton. Samozřejmě by viděl raději jednoho blonďatého strážce parku, ale s Archibaldem přicházel nejen zákon, ale konečně i odpovědi na jeho otázky.

„Tak, jak se máte, Miku? Jenkins říkal, že je všechno na dobré cestě. Tu máte, Regina vám posílá něco na zub, určitě vám přijdou k duhu."

Archibald se usmál a na stolek vedle postele postavil malý košíček, až po okraj naplněný lahodnými koláčky od Reginy, přesně těmi, které měl tu čest ochutnat při první návštěvě u starého pána. Jejich vůně ho nebezpečně zašimrala v nose. Tak tuhle tvarohovou dobrotu si nechá líbit. Archibald se pohodlně usadil na židli, stojící vedle jeho postele.

„Docela dobře, Archibalde. Ale popravdě, docela se těším, až se postavím na nohy. Ležení není nic pro mě. A Regině za mě moc poděkujte."

„Určitě, určitě ráda uslyší, že už je vám líp. To víte, Miku, měla o vás taky strach. Teď je z vás místní hrdina, víte to?"

„Archibalde, to jste se asi trochu spletl, ne? Určitě mluvíte se správným člověkem?"