Záhada Black Oak

Kapitola 49.

Budou dny, kdy se budeme třást strachy. Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne. Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty, a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku. Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát. Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili. Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali. A přesto, celou tu dobu se hojíme, uzdravujeme.

Ano. Uzdravujeme.

Začít znovu a jít dál. Cesta, na které potkají svůj osud a uzdraví svá srdce, ať je jakkoliv prašná, bahnitá, pokrytá zetlelým listím, opředená závojem utkaným z mlhy a pavučin. Cesta, která je oba vede za jejich osudem, na jehož konci snad bude spravedlnost a vykoupení. Cesta do neznáma, do hlubin tmavého lesa národního parku Black Oak. Vzpomněl si na tato slova, teď, když s Chicem kráčeli po lesní cestě vstříc svému osudu, s Aki poslušně klusající vedle nich. Nikdy nic nevzdal, vždycky se mu podařilo najít tu správnou cestu, ale teď si připadal zoufale ztracený. A rozhodně to nebylo tím, že to tady, na rozdíl od Chica, vůbec neznal. Možná to bylo tím lesem, tmavým, nasyceným všudypřítomným pachem zetlelého listí, jehličí, hub a číhajícím nebezpečím. Těžko říct. Aki popoběhla a s tichým vrčením se zaměřila na vzdálené křoví.

„Aki, ticho."

Chico jí tichým hlasem usměrnil a rázným krokem pokračoval dál.

„Možná jsi ji měl nechat doma," utrousil poznámku, jen tak do větru, který si pohrával s jemným mlžným oparem kolem nich, ale Chico se usmál a zavrtěl hlavou.

„To byla jen srnka. Neboj se, zvládne to, poslouchá na slovo."

Nechtěl Chicovi brát jeho sebejistotu, ať už si v této chvíli o tom myslel cokoliv. Chico byl nervózní už od chvíle, kdy ráno otevřel oči, nechtěl ho zbytečně dráždit a dohadovat se s ním. S Aki po boku mohou být ve větším bezpečí, stejně tak je může v nevhodnou chvíli prozradit. Mlčel, chtěl se soustředil na cestu, protože Chico už před nějakou chvílí sešel z lesní cesty a vedl jej někam do hlubokého lesa. Jenže jeho pocit, že ho to pošmourno mezi stromy vcucne jako černá díra, přežvýká v beztvarou hmotu a vyplivne kdesi v jiné dimenzi, se s každým krokem stupňovala. Pod nohama jim křupaly suché větvičky, chůze po zetlelém listí připomínala našlapování po měkoučkém peršanu, stromy nad jejich hlavou lehce šuměly. Jeden z listů, už lehce zbarvený do žluté barvy, po při své cestě z korun stromů lehce pleskl přes tvář a zanechal na ní navlhlou stopu.

Možná to bylo znamení, aby se zase nevrtal v dávné minulosti a pořádně se soustředil na to, kam jdou. Na pár minut se zase nechal unést přemýšlením, přičemž si uvědomil, že kdyby se mu teď Chico ztratil z dohledu, ani by netrefil zpátky k autu. Zhluboka se nadechl syrového podzimního vzduchu. Nesoustředěnost by je mohla vyjít pěkně draho.

„Támhle, chata číslo jedna na našem seznamu."

Chicho mávl rukou kamsi do hloubi lesa, ale nebylo tam vidět zhola nic. Až po pár dalších metrech se před nimi v mlze zhmotnil obrys nepříliš velké dřevěné stavby. Bližší pohled odhalil, že byla už dost stará, drsným počasím panující ve zdejších končinách už značně sešlá, oprýskaná, okenice jen tak tak držely na zrezivělých pantech.

„Už ani nevím, komu to tu patřilo. Takové stavby už by tu neměly být, jenom hyzdí les."

Chico si to s povzdechem zamířil rovnou ke dveřím, které byly zajištěny zrezivělou kovovou petlicí a podobně zrezivělým zámkem. Silou za něj zabral, petlice tiše zaskřípala, ale dveře se ani nehnuly. Ani podrobné prozkoumání okolí staré chaty nepřineslo žádné nové stopy. Nikde žádné stopy, ba ani zlomená větvička na keřích okolo. Tudy neprošla živá duše, tedy ta lidská, už pěknou řádku let.