Záhada Black Oak

Kapitola 28.

„Bez ohledu na to, jak jsi dobrý, se moc nenafoukni a snaž se být neviditelný. V tom je ten trik, příteli – dělej se menší. Buď za balíka. Kripla. Magora. Podivína. Podívej se na mě – mě podceňovali od prvního dne."

Ano, ubohý človíčku, jen tvoje krutá lhostejnost a nevšímavost vůči okolí a citům druhých tě předurčuje ke zkáze. Jsi nicotný, tvoje selhání je už na dosah ruky, veškerá tvoje snaha se rozplyne jako mlha, kterou za chladného podzimního dne rozfouká vítr do hor. Ta nicotnost, malost, pomíjivý moment přítomného okamžiku, který dává člověku pocit, že je v tom obrovském vesmíru a prostoru navždy ztracen. Ztrácíš se jak malý, osamělý mravenec uprostřed obrovského rozlehlého lesa, a nikdy nenajdeš cestu zpět, když ztratíš svoji duši a svědomí.

A když nepomůžeš člověku v nouzi, podáš ruku Ďáblu. Všichni v sobě máme část ďábla, část anděla, kus psychopata i světce. Záleží na tom, v jaké situaci se zrovna nacházíme, které části zrovna popustíme uzdu. Většina z nás moc dobře tuší, jaké vyrovnané a nevyrovnané dílky osobnosti uvnitř sebe skrývá. Držíme svoje emoce pod pokličkou, skrýváme je před svým okolí, ale v hloubi každého z nás dříme zlo. Zlo, které čeká na to, až jej pustíme ven. A pak chraň nás Bůh před námi samotnými.

A když uděláš chybu, Ďábel se ti vysměje do obličeje.

Dívat se před spaním na Ďáblova advokáta asi nebyl ten nejlepší nápad. V kombinací s chladným podzimním ránem, do kterého vstával, byla jeho depresivní nálada ještě o krapet větší. Tak za prvé – nemohl se zbavit zvláštního pocitu, že všechno není tak úplně v pořádku. A za druhé – jeho dotěrné svědomí mu zbytek večera výrazně znepříjemnilo salvou uštěpačných a nejapných poznámek. Týkaly se Chica, samozřejmě...

Jsi zlý.

Tak to bylo obzvláště kruté, protože si to o sobě nikdy nemyslel. Zatvrzelý, to ano, ale zlý? To ne.

Tu poslední poznámku sis mohl odpustit, ranil jsi ho. Neudržel jsi svoje emoce na uzdě. Zase.

Ano, to byla svatá pravda. Přehnal to, a moc dobře to věděl. Nemusel k němu být tak drsný.

V poslední době se ti to stává nějak moc často, nezdá se ti?

No, možná jo.

Líbí se ti, ale než by sis to přiznal, budeš trápit sebe i jeho.

Bez komentáře!

Jsi si jistý, že jsi nic nepřehlédl? Opravdu? Jestli zase uděláš chybu, zaplatíš za to!

Spal tak špatně, jako snad nikdy ve svém životě. Ráno stálo za houby, byla zima, poprchávalo, blankytnou oblohu někdo přemaloval ocelově šedou barvou, a celé Alberidge se zahalilo do jemného mlžného oparu. Pryč byly krásné letní dny, tohle bylo typické pošmourné podzimní počasí. Tady člověk nevěděl dne ani hodiny. Nemluvě o tom citelném teplotním skoku, kdy teplota šla během noci minimálně o patnáct stupňů dolů. Typické horské počasí, v jedné chvíli se člověk vyhřívá na sluníčku a o pár minut později si musí narazit čepici.

Prostě to byl nádherně depresivní den, úplně ideální na utápění se v sebelítosti a smutku. Vzpomněl si na jakousi psychologickou přednášku, kterou absolvoval během svého policejního studia. Pojednávala o tom, že i deprese jako taková může mít svoje klady. Sklíčenost prý člověku pomáhá lépe myslet, posiluje schopnosti řešit problémy a zvyšuje pozornost.

Na druhou stranu, kdyby to byla pravda, tak by vraha starého Eda už dávno musel mít za mřížemi. Zatímco jeho fyzička byla na nule, ba možná ještě níž, po psychické stránce právě vyšplhal na nejvyšší depresivní vrchol svojí kariéry. A rozhodně ho z jeho trudné nálady nemohla vyvést Bartesová, u které si ráno vyžádal hrnek kafe. Sotva na něj promluvila, měla výraz zkyslého mlíka, ale všiml si, že jeho vizitka byla přilepená na zdi naproti baru. Čekal by, že všechny do jedné skončily v koši, ale zřejmě si jeho včerejší proslov vzali místní k srdci. A to bylo jen a jen dobře.